OBDOBIA

PREDYNASTICKÉ OBDOBIE (pred rokom 3150 pr.Kr.)
Doba Bohov (49330-14175/9500 pr.Kr.) | Doba Polobohov (14175-3150 pr.Kr.)
RANODYNASTICKÉ OBDOBIE - ARCHAICKÁ DOBA (3150-2700 pr.Kr.)
1. dynastia (3150-2930 pr.Kr.) | 2. dynastia (2930-2700 pr.Kr.)
STARÁ RÍŠA (2700-2180 pr.Kr.)
3. dynastia (2700-2635 pr.Kr.) | 4. dynastia (2635-2510 pr.Kr.) | 5. dynastia (2510-2365 pr.Kr.) | 6. dynastia (2365-2180 pr.Kr.)
PRVÉ PRECHODNÉ OBDOBIE (2180-1994 pr.Kr.)
7. dynastia (70 dní) | 8. dynastia (2180-2170 pr.Kr.) | 9./10. dynastia (2170-2025 pr.Kr.) | 11. dynastia (2119-1994 pr.Kr.)
STREDNÁ RÍŠA (1994-1794 pr.Kr.)
12. dynastia (1994-1794 pr.Kr.)
DRUHÉ PRECHODNÉ OBDOBIE (1794-1543 pr.Kr.)
• 13. dynastia (1794-1650 pr.Kr.) | 14. dynastia (?-1650 pr.Kr.) | 15. dynastia (1650-1539 pr.Kr.) | 16. dynastia (1650-1550 pr.Kr.) | 17. dynastia (1650-1550 pr.Kr.)
NOVÁ RÍŠA (1550-1070 pr.Kr.)
18. dynastia (1550-1292 pr.Kr.) | 19. dynastia (1292-1186 pr.Kr.) | 20. dynastia (1186-1070 pr.Kr.)
TRETIE PRECHODNÉ OBDOBIE (1070-655 pr.Kr.)
21. dynastia (1070-664 pr.Kr.) | 22. dynastia (946-736 pr.Kr.) | 22. dynastia – Hornoegyptská línia (870-730 pr.Kr.) | 23. dynastia (756-712 pr.Kr.) | 24. dynastia (740-712 pr.Kr.) | 25. dynastia (746-655 pr.Kr.)
NESKORÁ DOBA (715-332 pr.Kr.)
26. dynastia (664-525 pr.Kr.) | 27. dynastia – 1. perzská nadvláda (525-401 pr.Kr.) | 28. dynastia (401-399 pr.Kr.) | 29. dynastia (399-380 pr.Kr.) | 30. dynastia (380-342 pr.Kr.) | 31. dynastia – 2. perzská nadvláda (342-332 pr.Kr.)
GRÉCKORÍMSKE OBDOBIE (332 pr.Kr. až 395 po Kr.)
• 32. dynastia – Macedónska (332-304 pr.Kr.) | 33. dynastia – Ptolemaiovská (304-30 pr.Kr.) | 34. dynastia – Rímska (30 pr.Kr.-395)
▲ BYZANTSKÁ DOBA AŽ PO SÚČASNOSŤ
• Východorímski a byzantskí cisári | Umajjovci | Abbásovci | Fátimovci | Ajjúbovci | Mameluci | Vládcovia Osmanskej ríše | dynastia Muhammada Alího | Prezidenti Egyptskej republiky

CHRÁMY

Zobraziť KEMET na väčšej mape

FOTO
ABYDOS | DENDERA | EDFU | LUXOR | KARNAK

Darja Fusková: BEZEJMENNÝ IV.


Ráno si ho dala zavolat. Udivilo ho to, měli se setkat až v chrámu. Stál před ní a prohlížel si ji. V plášti, který mu vnutil Šaj, než odcházel, mu bylo horko, ale nesundal si ho.
Byla mladá, mladší než předpokládal. Dívala se na něho a netvářila se spokojeně.
„Tak to jsi ty?“ řekla a sklonila se k němu. Dala pokyn, aby je nechali o samotě. Její sloužící odešli, ale Šaj zůstal stát na místě. Obrátila se k němu a znova na Achboinua: „Chci s tebou hovořit o samotě.“

 

IV. Je třeba najít cestu ke spojení bohů z jihu a severu

 

Ráno si ho dala zavolat. Udivilo ho to, měli se setkat až v chrámu. Stál před ní a prohlížel si ji. V plášti, který mu vnutil Šaj, než odcházel, mu bylo horko, ale nesundal si ho.
Byla mladá, mladší než předpokládal. Dívala se na něho a netvářila se spokojeně.
„Tak to jsi ty?“ řekla a sklonila se k němu. Dala pokyn, aby je nechali o samotě. Její sloužící odešli, ale Šaj zůstal stát na místě. Obrátila se k němu a znova na Achboinua: „Chci s tebou hovořit o samotě.“
Přikývl a propustil Šaje.
„Jsi chlapec,“ řekla mu. „Jsi moc mladý na to, aby tě braly vážně.“
Mlčel. Byl zvyklý, že se pozastavují nad jeho pohlavím i věkem. „Ta, kterou jsem zastoupil, paní, byla mladší než já,“ upozornil ji tiše.
„Ano, ale to je něco jiného.“ řekla a přemýšlela. „Podívej,“ dodala po chvíli, „znám toto prostředí lépe než ty a tak tě prosím, abys mi důvěřoval. Nebude to lehké, vůbec to nebude lehké, ale nápad přesídlit sídelní město se nám líbil. Mohlo by to zabránit dalším rozbrojům. Doufám.“
„V čem je tedy problém, paní.“ zeptal se ji.
„V tom, že se pohybuješ mezi dvěma světy – prostě v tom, že jsi muž. Ještě nedospělý, ale muž.“
„A také v tom, že nejsem čisté krve?“
„Ne, to takovou roli nehraje. Alespoň ne tady. Nikdo z nás není čisté krve, ale…“ zamyslela se. „možná, že to je to, čím bychom mohli začít, je to alespoň něco, co spojuje tebe s nimi. Také musíme něco udělat s tvým oděvem. První dojem je někdy velmi důležitý. Někdy až moc.“ dodala zamyšleně.
„Nevím, co ode mne očekáváte,“ řekl jí, „nevím to a nevím, jestli to chci vědět. Možná mám úkol, ale ten spíše tuším, než vím. Musím proto jednat tak, jak jednám i s tím rizikem, že to do vašich plánů nezapadne.“ říkal to velmi tiše, s hlavou sklopenou. Měl strach. Velký strach. Ale něco v něm ho ponoukalo, aby to, co začal, dokončil. „Řekla jsi, paní, že jsem ještě dítě a máš pravdu. Někdy jsem více vyděšené dítě než součást Ctihodných Hemut Neter. Ale vím jedno, je třeba spojit nejen svět mužů a žen, ale najít cestu ke spojení bohů z jihu a severu, jinak bude nové město jen dalším městem a nic to nevyřeší.“
Mlčela a přemýšlela. Měl něco do sebe, možná ho vybraly správně. Na dítě byl až příliš rozumný a to, co říkal, dávalo smysl. Měla na paměti zprávu, kterou ji poslala Neitokret. Zprávu o tom, že jejich záměr byl jeho ústy vysloven. Pokud udělá stejný dojem na ně, jako na ni, mají způli vyhráno. No a potom – je tu ještě to proroctví. Toho může také využít, bude-li třeba. „Nechám ti přinést jiné šaty. Sejdeme se v chrámu.“ dodala a propustila ho.

Kráčel vedle Šaje a byl rozzlobený a unavený. Mlčel. Odešel, aniž by znal výsledek. Připadal si opuštěný a bezmocný. Chytil se Šaje za ruku. Potřeboval se dotknout něčeho hmatatelného, něčeho lidského, něčeho konkrétního, aby ho ten pocit hořkosti a opuštěnosti nezadusil. Šaj se na něho podíval. Viděl slzy v jeho očích a tak ho objal. Cítil se tak ponížený a zraněný. V srdci měl beznaděj z toho, že svůj úkol nesplnil, že všechno jeho úsilí a snaha najít nějaké přijatelné řešení se rozplynulo ve sporu žen.

Seděl ve svém pokoji a byl vděčný, že na něho nedorážejí otázkami. Bál se dalšího setkání Rady Ctihodných. Bál se toho, že nesplnil jejich očekávání, nesplnil očekávání Meniho, ale nejvíce se trápil tím, že nesplnil svá očekávání.
Šel ulicí k chrámu s hlavou svěšenou. Vešel do prostorů, které kopírovaly Džeser Džeseru v jeskyni starého města. Usedl na místo, které by spíše náleželo té, která už není mezi nimi a mlčel. Cítil pohledy žen, cítil jejich zvědavost a nevěděl, jak začít. Nihepetmaat promluvila. Hovořila o svém nezdařeném pokusu najít děvče, které by ho nahradilo. Navrhla další postup a čekala na návrhy ostatních. Její hlas ho uklidnil. I ona jednala v souladu se svým Ka a i ona neuspěla.
Věděl, jak se cítí a proto promluvil: „Možná že není až tak podstatná čistota krve, ale čistota Ib, čistota srdce. V Cinevu se původu až takový význam nepřipisuje a na severu to bude zřejmě stejné.“ Odmlčel se, protože hledal slova, kterými by popsal své myšlenky, slova, která vysloví skryté obavy Nihepetmaat. „Víš, nevím, jestli je to dobře, anebo ne. Nevím.“ řekl a podíval se na ni. „Ale je to takové, jaké to je. Máme úkol a musíme ho plnit. Není podstatné, zda ho plní ten, jenž je určen původem, ale ten, kdo ho plní co nejlépe, bez ohledu na vlastní prospěch a dokáže k tomu vybrat i nejlepší prostředky.“ Zamyslel se, vzpomněl si na atmosféru v paláci faraóna i na své slyšení v chrámu v Cinevu. Měl na paměti slova, která na něho dorážela odevšad, že jejich rasa vymírá. „Možná se ubíráme špatným směrem ve svém snažení,“ řekl jí tiše, „možná musíme hledat ne osobu, ale srdce, které nezneužije vědění, ale použije ho ku prospěchu všech, co zbydou po nás, až se my odebereme na druhý břeh.“ odmlčel se a dodal: „Možná.“ Pak se nadechl a věděl, že teď už musí dokončit to, co ho tížilo: „Ani já jsem neuspěl a je mi z toho těžko.“ Popisoval svůj hovor s ženou faraóna i své slyšení před třemi nejvyššími Hemut Neter. Popsal jim, jak nejlépe dovedl, plán nového sídelního města i své obavy. Předložil jim plán, jak ukončit velké rozpory mezi chrámy Horní a Dolní země. Hovořil o bozích a jejich úkolech, nastínil to, jak přenést a zmodifikovat jednotlivé rituály tak, aby je postupně přijali v deltě i na jihu. Ulevilo se mu. Na jedné straně se mu ulevilo, na straně druhé očekával jejich připomínky. Ale ženy mlčely.
„Říkáš, že jsi svůj úkol nesplnil,“ promluvila Neitokret, „ale zapomněl jsi, že to není jen tvůj úkol. Je to i náš úkol a všechno nemusíš zvládnout hned a sám.“ řekla to trochu káravě, ale s laskavostí, která ji byla vlastní. „Možná je čas, abys byl zasvěcen do toho, co ti prozatím bylo skryto.“ Tato věta patřila více než jemu a ony neprotestovaly.
Řekl jsi úkol,“ dodala Meresanch, „a uvádíš úkoly – a ne malé. Zahltil jsi nás tolika informacemi, že nám bude chvíli trvat, než je všechny roztřídíme a stanovíme plán a postup. Nebo spíše, než svůj plán upravíme podle toho, co jsi nám řekl. Ne, Achboinue, svůj úkol jsi splnil. I když se to zdá, že tvé jednání nemělo ten výsledek, jaký sis představoval.“ Odmlčela se a pokračovala: „Někdy je snazší, postavit dům, než přesvědčit lidi, aby ho postavili. Chce to čas, někdy i spoustu času. I chodit ses nenaučil hned. Jsou úkoly, na které jeden lidský život nestačí a také proto jsme tu my. Jsme řetěz, jehož články se mění, ale jeho pevnost zůstává stejná.“

„Někdy je lehčí postavit dům, než přesvědčit lidi, aby ho postavili.“ znělo mu v uších a před očima viděl pohled z výšky – ty malé lidi, jak staví kanály, pak se obraz změnil a on viděl ze stejné výšky město. Zmenšené město. Dostal nápad.
Snažil se udělat malé cihly z hlíny, ale nebylo to ono. Seděl, hlavu v dlaních a snažil se vymyslet, jak na to. Svět kolem přestal existovat, byl ve svém městě a procházel se ulicemi, procházel místnostmi paláce a obcházel v duchu obranné hradby kolem města.
„To je Mennofer?“ ozvalo se za ním. Trhl sebou. Za ním stál Šaj, se svým stálým úsměvem na tváři a díval se na zmenšenou krajinu na stole a kupu malých hliněných cihliček rozházených kolem.
„Nejde mi to.“ řekl Achboinu a usmál se na něho. Vzal do ruky malou cihlu. Nejde mi to spojovat tak, jak bych chtěl.
„A proč je spojuješ, malý příteli?“ zasmál se Šaj a přešel k omítnuté zdi v jeho pokoji. Ke zdi, na které létali ptáci, rostly květiny a ze které na něho dívali NeTeRu. „Vidíš snad cihly?“
Došlo mu to. Zvolil špatný postup. Zaměřil se na špatný prostředek a ne cíl. Rozesmál se.
„Máš oři červené od nevyspání.“ řekl mu starostlivě Šaj. „Měly by si odpočinout a ne jen ony,“ dodal.
„Proč jsi přišel?“ zeptal se ho Achboinu.
„Pozvat tě na lov.“ zasmál se a dřepnul si vedle něho. „Co to vlastně děláš?“ zeptal se.
„Malé město. Chci postavit Mennofer tak, jak bude vypadat, až bude hotový. Bude to, jako by ses na něho díval z výšky.“
„To není špatný nápad,“ řekl mu Šaj a postavil se. „Tak jak to bude s tím lovem?Nemyslíš, že odpočinek ti prospěje?“
„Kdy?“
„Zítra, malý příteli. Zítra.“ zasmál se a dodal: „Až tvé oči po vydatném spánku dostanou svou obvyklou barvu.“

„Pro koho stavíš město?“ zeptal se ho Šaj, když se vraceli z lovu.
Ta otázka ho překvapila. Stavěl, protože musel. Nevěděl přesně proč. Nejdříve si myslel, že pro faraóna. Že snad bude lepší, když to uvidí na vlastní oči, Když nebude trvat na tom, aby město vypadalo tak, jak za doby Meniho, což stejně nikdo nevěděl přesně. Jenže to nebylo jen v tom. Čím déle o tom přemýšlel, tím více byl přesvědčený, že to musí udělat a tak se nezdržoval tím proč. Jenom doufal, že na to časem přijde.
„Myslím, že spíše pro sebe,“ odpověděl. Chvíli šli mlčky vedle sebe, obtěžkáni ulovenou zvěří a mlčeli. „Je to trošku jako hra. Dětská hra,“ dodal a pokračoval: „Mám pocit, že v tomhle malém měřítku se dá ještě něco změnit. Posunout stavbu tam nebo onam. S hotovými budovami to už neuděláš.“ Pomlčel o městě ze snu. O městě, které mu dali zahlédnout bohové – kamenném městě, které by chtěl jednou postavit.
„Ano,“ zamyslel se Šaj, „Může to uspořit mnoho času. Eliminovat chyby.“ pokýval hlavou. „A co takhle udělat ty doma ze dřeva? Ne ve skutečnosti, ale jako model. Pomalovat je tak, aby představa byla co nejvěrnější budoucí skutečnosti.“
Achboinu se zamyslel. Najednou dostal strach, že je jeho práce zbytečná. Neví nic o stavbách domů nebo chrámů. Co když se jeho představy nedají uskutečnit? Kráčel vedle toho věčně se usmívajícího muže a přemýšlel. Přemýšlel, jestli je toto jeho úkol. Úkol, pro který byl předurčen nebo jestli je to jen další cesta, která nikam nevede. Nakonec se se svými obavami Šajovi svěřil.
Shodil svůj náklad ze zad a zastavil se. Úsměv z jeho tváře zmizel. Vypadal až hrozivě. Achboinu se lekl.
„Mám pocit provinění,“ řekl mu Šaj bez úsměvu, „provinění z toho, že jsem nechtě tvůj úkol zpochybnil. A také pocit zklamání z toho, že tak málo v tobě může vzbudit pochybnosti a odradit tě od práce.“ posadil se a sáhl rukou po měchu s vodou. Napil se. „Podívej se, můj malý příteli, je jen na tobě, jestli dokončíš to, co jsi začal. Je jedno, jestli tvé dílo někdo uvidí a použije ho. Ale ty sám se můžeš hodně naučit a to není nikdy zbytečné.“ odmlčel se a znova se napil, pak podal měch Achboinuovi. Usmál se na něho a vrátila se mu opět dobrá nálada. „Nikdo z nás neví, jakými cestami nás povedou NeTeRu a jaké úkoly před nás postaví. Nikdo z nás neví, co z toho, co se naučíme na své cestě, nám bude někdy ku prospěchu. Pokud se rozhodneš, dokončit to, co jsi začal, hledej prostředky k dokončení. Pokud chceš, aby tvá zlepšení došla realizace, hledej prostředky, jak se domluvit a jak přesvědčit ostatní. Pokud potřebuješ pomoc, hledej pomoc. A pokud máš hlad, jako já, pospíchej tam, kde ti dají najíst.“ řekl už se smíchem a stavěl se na nohy.

Práce byla skoro hotova. Snažil se, seč mohl, aby dodržel co nejlépe plány, které mu poslal Kanefer, ale něco ho přesto donutilo udělat nějaké úpravy. Leželo před ním malinkaté město, obehnané velkou bílou zdí, jen místo pro palác bylo prázdné. Hledal ve svitcích co nejvíce informací o starém Mennoferu, ale to co se dočetl, mu znělo velmi neuvěřitelně, a proto nechával své dojmy ještě doznít.

Jeho ustaraná tvář se rozjasnila, když ho uviděl. Přivítání bylo skoro vřelé. Achboinua to poněkud překvapilo i když věděl, že pro Kanefera je tato návštěva spíše odpočinkem – útěkem od palácových intrik. Seděli v zahradě, chráněni stínem stromů a popíjeli sladkou šťávu melounů. Kanefer mlčel, ale na jeho tváři bylo vidět uvolnění a tak ho Achboinu nechtěl rušit otázkami.
„Něco jsem ti přivezl,“ řekl po chvíli a kývl na svého pomocníka. „Doufám, že ti to nezkazí náladu, ale ani já jsem nezahálel.“ Chlapec se vracel s náručí svitků a položil je před Achboinua.
„Co je to?“ zeptal se a čekal, až dostane pokyn svitky rozbalit.
„Nákresy.“ lakonicky sdělil Kanefer a čekal, až rozbalí první svitek. Ulice města tam ožívaly zaplněné lidmi a zvířaty. Na rozdíl od jeho makety tam stál i palác vyzdobený překrásnými malbami.
„Myslím, že je čas, abychom posoudili tvé dílo.“ ozval se Kanefer a vstal.
Achboinovo srdce se roztlouklo trémou i očekáváním. Vešli do pokoje, kde v jeho středu na obrovském stole leželo město protkané sítí kanálů a velkými chrámy seskupenými kolem posvátného jezera.
„Nádhera.“ pochválil ho Kanefer a sklonil se nad město. „Vidím, že jsi udělal nějaké změny a doufám, že mi jejich důvod vysvětlíš.“ v hlase nebyla ani povýšenost, ani výtka, jen zvědavost. Naklonil se nad maketu města a prohlížel si podrobnosti. Začal zdí, která se táhla kolem celého města, pak následovaly chrámy a domy a pokračoval dále, až k prázdnému středu, kde měl dominovat palác. Prázdné místo křičelo po zaplnění. Široká cesta vedoucí od Itery byla lemována sfingami a končila v prázdnotě. Mlčel. Prohlížel si pozorně město a porovnával ho se svými plány.
„Dobrá, Ctihodný,“ přerušil své mlčení a podíval se na Achboinua, „k chybám, kterých ses dopustil, se dostaneme později, ale nyní mne už nenapínej.“ usmál se a rukou ukázal na prázdné místo.
Achboinu mu pokynul, aby přešli do druhé místnosti. Tam stál palác. Byl větší než celá maketa města a byl na něho pyšný. Jednotlivá poschodí se dala oddělit a tak si mohli prohlédnout celou stavbu zevnitř po částech.
Kanefer nešetřil chválou. Palác – nebo spíše komplex jednotlivých budov navzájem spolu spojených, tvořil celek, který se svou rozlohou podobal spíše chrámu. Jeho stěny byly bílé, druhé a třetí patro bylo olemováno sloupovím. I ve zmenšené formě působil majestátně, roven chrámu Ptaha.
„Zeď druhé a třetí patro neudrží.“ řekl Kanefer.
„Ano, udrží.“ oponoval Achboinu. „Požádal jsem o pomoc ctihodnou Chentkaus, jenž ovládá umění Šesety, ta mi pomohla s plány i výpočty.“ Trochu teatrálně oddělil dvě horní poschodí od prvního. „Podívej, pane, zdi jsou kombinací kamene a cihel, tam, kde je kámen, navazují sloupy, které vrhají stín a ochlazují vzduch proudící do horních pater.
Kanefer se naklonil, ale lépe viděl. Nesledoval však zeď, ale zaujalo ho schodiště z boku budovy. To spojovalo horní poschodí s prvním a táhlo se až pod palác. Východ však neviděl. Ústřední schodiště bylo dostatečně prostorné a tak uvažoval nad funkcí tohoto úzkého schodiště, které bylo skryté za hrubou zdí. Nechápavě se podíval na Achboinua.
„Umožňuje útěk,“ řekl mu, „a nejen to.“ Otočil desku za trůnem faraóna. „Umožňuje mu přístup do sálu tak, aby nebyl nikým sledován. Objeví se a nikdo nebude vědět, kudy přišel. Moment překvapení je někdy velmi důležitý.“ dodal a vzpomněl si na slova Nimaathap o důležitosti prvního dojmu.
„Bohové tě obdařili velkým talentem, hochu.“ řekl mu Kanefer a usmál se na něho. „A jak vidím i Sia si tě zamiloval a dal ti do vínku více rozumu než ostatním. Nepromrhej dary NeTeRu.“ odmlčel se. Pak přešel k druhému poschodí paláce a poté i k třetímu. Mlčel a pozorně si prohlížel jednotlivé místnosti u přilehlých budov.
„Máš i plány?“ zeptal se a zachmuřil se.
„Ano.“ řekl Achboinu a začal se bát, že jeho práce byla marná.
„Podívej, někdy je lépe ubrat, aby se celá věc dala prosadit, a někdy zapomínáš na to, co se v jednotlivých místnostech děje. Ale to jsou maličkosti, které se dají napravit, aniž by zanechaly šrám na celkovém dojmu.“ Ten chlapec by mu mohl být nebezpečným, pomyslel si, ale nebezpečí necítil. Možná to je jeho věkem, možná oním bezelstným pohledem, kterým se na něho díval, možná i jeho únavou. „Je to i má chyba,“ dodal po chvíli, „nevěnoval jsem ti při objasnění funkcí paláce patřičný čas, ale to můžeme napravit. Pojď, vrátíme se nejdříve k městu a já ti ukáži, kde jsi udělal chyby.Nejdříve je třeba obnovit a rozšířit hráze – zabezpečit město před záplavami. Ty původní nebudou dostačovat…“

„Děkuji ti za tvou schovívavost vůči chlapci.“ řekla Meresanch.
„Nebylo třeba schovívavosti, Ctihodná, ten chlapec má obrovský talent a byl by z něho skvělý architekt. Možná byste měly uvažovat nad mým návrhem.“ odpověděl ji a uklonil se.
„Nejdříve si o tom promluv s chlapcem. My nenařizujeme, co má dělat. To ví jen on sám. A je-li to jeho úkol, je-li to jeho poslání, pak mu nebudeme bránit. Dříve nebo později by se stejně musel rozhodnout, v čem se bude dále vzdělávat.“ povzdechla si. Jeho přítomnost začaly brát jako samozřejmost, ale chlapec rostl a ony věděly, že stejně nastane doba, kdy bude více času trávit mimo jejich dosah než s nimi. S tím se zvyšovalo riziko, že ho ztratí. I Maatkare si uvědomovala, že jeho slova venku najdou více odezvy než její. Ona byla jejich ústa, ale on mohl její roli úspěšně převzít. Přesto, ať už se rozhodne jakkoli, je třeba udělat ještě hodně práce, než ho připraví pro život ve vnějším světě.

„To nepůjde,“ řekl mu Achboinu. Vzpomněl si na rozladění faraóna, když ho žádal, aby mohl zůstat v paláci. Sídelní město pro něho nebylo přístupné a znovu žádat, aby směl zůstat, byť z důvodu svého studia u Kanefera – to by bylo, jako bosou nohou dráždit kobru.
„Proč ne?“ zeptal se ho klidně Kanefer. „Zdá se mi nerozumné promrhat takový talent, jako máš ty. A kromě toho, já už nejsem nejmladší a pomocníka bych potřeboval.“
„Ty nemáš děti, pane?“ zeptal se Achboinu.
„Ne, NeTeRů mi dali úspěch, ale …“ jeho oči zvlhly. „Vzali mi děti i ženu…“
Achboinu cítil smutek, kterým byl Kanefer naplněn. Překvapilo ho to. Nepředpokládal, že ten člověk je schopen tak silného citu, tak velké bolesti. Vzpomněl si na slova Neitokret, když říkala, že ho soudí dříve, než ho skutečně pozná a že neví nic o jeho strachu. Strachu z toho, že zase přijde o to nejdražší. Uzavřel se před svými city, uzavřel se do vězení své samoty a strachu. Teď ho pouští do prostoru své duše a on musí odmítnout.
„Proč ne?“ opakoval svou otázku.
Achboinu zaváhal: „Víš, pane, nemohu prozatím do Cinevu. Je to příkaz faraóna.“
Kanefer přikývl a zamyslel se. Neptal se na důvod zákazu a Achboinu mu byl za to vděčný.
„Něco vymyslíme. Neříkám, že hned, ale vymyslíme.“ Podíval se na něho a usmál se: „Myslel jsem, že odjedeš se mnou, ale osud rozhodl jinak. Musím tedy ještě počkat. Dám ti vědět.“ dodal.
Tentokrát neletěl, ale jel lodí. Achboinu si uvědomoval, že tím získává čas si ještě jednou vše promyslet a dodělat poslední úpravy tak, aby byly přijatelné jak pro kněze, tak pro faraóna. Věděl, že jeho maketu bude opatrovat a v duchu doufal, že faraón svolí k jeho učení.

„Je čas, aby postoupil.“ řekla do ticha Nihepetmaat.
„Je to riziko.“ oponovala ji Meresanch. „Je to velké riziko a nezapomínej, že je muž.“
„Možná je problém právě v tom, že nezapomínáme na to, že je chlapec.“ řekla tiše Neitokret. „Ničím se neprovinil proti našim zákonům, a přesto jsme ostražité. Možná je to v tom, že více lpíme na pohlaví a krvi než na čistotě srdce.“
„Chceš tím říct, že jsme pro to vnější zapomněli na svůj úkol?“ zeptala se Chentkaus a rukou zarazila případné námitky. „Vždycky je tu riziko a na to zapomínáme! A je jedno, jestli je to žena nebo muž! Vždycky je tu riziko, že vědění může být zneužito a to riziko stoupá s dosaženým zasvěcením. Ani my jsme nebyly výjimkou.“ dodala do ticha. „Je čas, abychom se rozhodly. Je čas, abychom na sebe vzaly riziko, že naše rozhodnutí nemusí být správné. Dále čekat nemůžeme. Dříve nebo později by stejně opustit toto místo. A pokud ho opustí, je třeba, aby byl připraven a aby věděl, čemu bude muset čelit.“
„Nevíme, kolik máme času,“ řekla Maatkare. „A také nesmíme zapomínat na to, že je to ještě dítě. Ano, je chytrý a je bystrý, ale je to dítě a některá fakta by pro něho nemusela být přijatelná. Ale souhlasím s tebou, že déle čekat nemůžeme, tím bychom mohly přijít o jeho důvěru. Jde nám také o to, aby se vrátil a pokračoval v našem úkolu.“
„V rozhodnutí musíme být za jedno.“ upozornila Achnesmerire a podívala se na Maatkare. Ženy zmlkly a jejich pohledy se upřely na Meresanch.
Mlčela. Sklopila oči a mlčela. Věděla, že ony nebudou naléhat, ale bolelo to. Zase byla jediná, která vznesla námitku. Pak se nadechla a podívala se na ně: „Ano, souhlasím a souhlasila jsem i před tím, ale teď chci, abyste mě vyslechly. Ano, máte pravdu v tom, že každým stupněm zasvěcení se riziko zvyšuje. Jenže zapomínáte, že ženy měly vždy jiné podmínky. Naše chrámy se táhnou po celém toku Itery a vždy a všude nám byl vstup do nich otevřen. Byl otevřen také proto, že jsme ženy – ale on je muž. Budou mu otevřeny? Budou mu otevřeny chrámy mužů? Jeho pozice vůbec není lehká. Nepřijmou ho bez výhrad ani ženy ani muži, a pokud přijmou, budou se ho snažit využít pro své cíle. To je to, v čem vidím riziko. Tlaky na něj budou mnohem silnější, než na kteroukoli z nás a já nevím, zda je na to připraven.“ odmlčela se a uvažovala, zda to co řekla, bylo pro ně srozumitelné. Slova nebyla její silnou stránkou a také se o to nikdy nesnažila, ale teď se snažila objasnit své obavy o dítě, které se stalo jejich součástí. „A nevím,“ pokračovala, „nevím, jak ho na to připravit.“
Mlčely a dívaly se na ni. Pochopily až moc dobře, co jim chtěla říct.
„Tak dobře,“ řekla Achnesmerire, „alespoň víme, že jsme jednotné.“ Podívala se na všechny ženy kolem a pokračovala: „Ale neřeší to problém, se kterým jsi nás seznámila, Meresanch.
„Možná by bylo nejlepší,“ řekla do ticha Neitokret, „abys mu všechna rizika nastínila ty a spolu s ním hledala cesty, jak se jim dá vyhnout nebo jin čelit.“
„Neumím to s dětmi.“ zavrtěla hlavou a zavřela oči.
„Možná nastal čas, aby ses to začala učit.“ řekla Nihepetmaat, vstala a položila dlaň na její rameno. Věděla o její bolesti, věděla o jejím strachu. Meresanch porodila tři mrtvé děti a jedno, které bylo značně deformované, sice chvíli žilo, ale zemřelo, když mu byly dva roky. „Podívej,“ změnila tón, „ty sama jsi vyslovila něco, co nám uniklo. Ty nejlépe můžeš předvídat možná nebezpečí, ale je třeba, abys ho také lépe poznala. Pak teprve určíš prostředky, které jsou mu vlastní.“
„Musím si to rozmyslet.“ řekla po chvíli Meresanch a otevřela oči. „Nejsem si jistá…“ polkla a velmi tiše dodala: „…jestli to zvládnu.“
„Zvládnu?“ zeptala se ji Chentkaus. „Ještě jsi nezačala! Ještě nevíš, co zvládat a koho?“ Počkala, až její slova dorazí k té, které byla určena a dodala: „Nejsi tu sama a není to jen tvůj úkol. Nezapomeň.“
Ta slova ji zasáhla, ale byla ji za to vděčna. Byla ji vděčna za to, že se nezmínila o její sebelítosti, do které v posledních letech upadala. Podívala se na ni a přikývla. Usmála se. Ten úsměv byl trochu křečovitý, zaváněl smutkem, ale úsměv to byl. Pak se zamyslela. Ta myšlenka byla neodbytná tak, že ji musela vyslovit: „Hovoříme o jednohlasnosti, ale je nás jenom šest. Není to vůči němu nespravedlivé? Hovoříme o jeho budoucnosti, o jeho životě bez něho. Mám pocit, že my samy se prohřešujeme proti Maat.“

Dočetl papyrus a odložil ho vedle sebe. Tváře mu hořely studem i vztekem. Ony to všechny věděly, plán už byl předem dán a jeho návrhy, jeho připomínky, byly úplně zbytečné. Proč mu to neřekly. Připadal si hrozně hloupě a osamocený. Připadal si podvedený, vyčleněný z tohoto společenství i vyčleněný ze společnosti lidí, jež kdysi znal. Pocit, že nikam nepatří, byl k neunesení.
Meresanch přestala tkát a pozorovala ho. Čekala, až vybuchne, ale výbuch se nekonal. Sklonil hlavu, jakoby se chtěl schovat před celým světem. Vstala a došla až k němu. Nezvedl hlavu a tak usedla, s nohama zkříženýma, naproti němu a vzala ho za ruku.
„Jsi rozladěný?“
Přikývl, ale nepodíval se na ni.
„Máš vztek?“ pozorovala, jak růženec na tvářích zesílil.
„Ano.“ odpověděl skrz zuby a vzhlédl k ní. Vydržela jeho pohled a on měl pocit, že už to dál nesnese. Chtělo se mu vyskočit, něco rozbít, něco roztrhat. Ale ona seděla naproti němu, mlčela a dívala se na něho očima plných smutku. Vytrhl svou ruku z její. Nebránila se, jen se mu zdálo, že zesmutněla a pocit zlosti se zvýšil.
„Víš, připadám si teď bezmocná. Nevím, jestli jsem ta pravá, která by tě měla učit. Neumím používat slova a obratností vlastní Maatkare a chybí mi schopnost bezprostřednosti Achnesmerire.“ povzdechla si a podívala se na něho. „Pokus se mi sdělit, prosím, co tvůj vztek vyvolalo.“
Díval se na ni, jako by ji viděl poprvé. Smutek a bezradnost z ní čišela. Strach, ucítil strach a lítost. „Já, já… nemůžu. Je toho hodně a… bolí to!“ vykřikl a vyskočil. Začal přecházet po místnosti, jakoby se snažil utéci před vlastním vztekem, před kladenou otázkou, před sebou samým.
„To nevadí, máme dost času.“ řekla mu tiše a postavila se. „Něčím začít musíme.“
Zastavil se a zavrtěl hlavou. Po tvářích mu stékaly slzy. Šla k němu a objala ho. Pak promluvil. Mezi vzlyky uslyšela návaly sebelítosti a ublíženosti a zdálo se jí, jakoby stála před vlastním zrcadlem. Ne, vůbec to nebylo příjemné, ale teď bylo důležitější, co dál.
„Co dál?“ ptala se sama sebe a dívala se na chlapcova ramena, která se pomalu přestávala třást. Pustila ho a poklekla k němu. Utřela mu oči a odvedla ke stavu. Do ruky mu dala člunek: „Pokračuj,“ řekla mu a on bezmyšlenkovitě začal pokračovat tam, kde skončila. Nechápal smysl zadaného úkolu, ale musel se soustředit na to, co dělá – tkaní mu nikdy moc nešlo, a tak pomalu jeho vztek i lítost odplouvala s každou další řadou. Myšlenky se začaly skládat do jakési osnovy. Přestal a podíval se na své dílo. Hranice mezi tím, co utkala Meresanch a tím, co utkal on, byla patrná.
„Nejde mi to. Zkazil jsem tvé dílo.“ řekl jí a podíval se na ni.
Stála nad ním a usmívala se: „Neit nás naučila tkát, aby nás poučila také o řádu Maat. Podívej se dobře, co jsi udělal. Sleduj dobře osnovu a útek, sleduj pevnost i pravidelnost kladení nití. Podívej se na jednotlivé části svého konání.“
Sklonil se nad plátno a pozoroval, kde udělal chybu. Uviděl nepevnost, chybu v rytmu prošupu, ale viděl i to, jak postupně, když se uklidňoval, získávala jeho práce na kvalitě. Nedosáhl její dokonalosti, ale ke konci byla jeho práce lepší než na začátku.
„Jsi dobrá učitelka,“ usmál se na ni.
„Pro dnešek jsem skončila,“ řekla mu a podávala mu svitky, které předtím odložil na zem. „Zkus si je přečíst ještě jednou. Ještě jednou a pozorněji. Zkus najít rozdíly mezi tím, co je psáno a tím, na co jsi přišel ty. Pak si o tom promluvíme – budeš-li chtít.
Přikývl. Byl unavený a hladový, ale hlavně potřeboval být chvíli sám. Potřeboval si utřídit zmatek ve své hlavě, uspořádat jednotlivé myšlenky tak, jako jsou uspořádány jednotlivé nitě plátna. Vyšel z jejího domu a rozhlédl se kolem sebe. Pak zamířil k chrámu. Ještě má chvíli čas, aby se najedl a mohl chvíli přemýšlet, než začne vykonávat obřady.

„Brzy ti ho odstřihnou.“ řekl mu Šaj se smíchem a zatahal ho za dětský vrkoč.
Achboinu se zamyslel. Ten okamžik přijde co nevidět a on si nebyl jistý, jestli je připravený.
„Kam zabloudilo tvé Ka, malý příteli?“ zeptal se ho Šaj a zvážněl. Od rána nebyl chlapec ve své kůži. Nelíbilo se mu to, ale vyzvídat nechtěl.
„Ano,“ řekl po chvíli, „odstřihnou.“ Také bych měl dostat jméno. Své první jméno.“ dodal a zamyslel se. „Víš, příteli, vlastně nevím, kdo jsem. Nemám jméno – jsem vlastně nikdo, nevím, odkud pocházím a jediný, kdo by to snad mohl vědět, je mrtvý.“
„Tak tohle tě trápí.“ pomyslel si.
„Jsem Nikdo.“ řekl Achboinu.
„Ale ty máš jméno.“ oponoval Šaj.
„Ne, nemám. Vždycky mi říkali chlapec – tam v chrámu, kde jsem vyrůstal a když mi chtěli dát jméno, přišla Ona – kněžka Tehenut, ta ze Saje a odvedla mne. Začala mi říkat takhle, ale mé jméno to není. Nemám jméno, které mi dala matka, anebo ho neznám. Nemám jméno, kterým by mne nazývali. Nevím, kdo jsem a jsem-li. Ptáš se, kam zabloudilo mé Ka. Bloudí, protože mě najít nemůže. Nemám jméno.“ vzdychl. Řekl mu něco, co ho už dlouho trápilo a doléhalo na něho čím dál tím více. Čím více se věnoval studiu bohů, tím více na něho dorážela otázka, kdo vlastně je a kam směřuje.
„No, nedíval bych se na to, tak tragicky.“ řekl po chvíli Šaj a zasmál se. Achboinu se na něho s údivem podíval. Copak neví, jak je jméno důležité?
„Podívej se na to z druhé strany, malý příteli.“ pokračoval. „Podívej, to co se vrátit nedá, se vrátit nedá a je zbytečné se nad tím trápit. Přemýšlej raději nad tím, co dál. Říkáš, že nejsi – ale řekni mi tedy, s kým to vlastně rozmlouvám? S kým chodím na lov a s kým létám nad zemí, jak blázen, pořád dokola?“ podíval se na něho, aby zjistil, zda ho poslouchá a také, jestli ho svými slovy nezranil. Pokračoval: „Jsou matky, které dávají svým dětem tajná jména, jako například Kráska či Chrabrý a z dítěte pak vyroste žena, ne zrovna nejkrásnější, či muž, který se statečností nevyznačuje. Pak je matka poněkud zklamaná, že její očekávání nebyla splněna, dítě je nešťastné, protože místo toho, aby kráčelo po vlastní cestě, je neustále strkáno na cestu, kterou mu nutí někdo druhý.“ opět zkontroloval pohledem Achboinua. „Posloucháš mě?“
„Ano,“ odpověděl, „pokračuj, prosím.“
„Někdy je velmi těžké vzepřít se druhým a jít tam, kam tě táhne tvé Ka, či co ti poroučí tvůj Ach. V tom máš výhodu. Ty sám určuje, kam jdeš, i když se ti to v této chvíli nezdá. Ty sám si můžeš určit, kdo jsi. Ty sám můžeš určit svým jménem směr, kterým se budeš ubírat a zodpovídat se jen sám sobě z toho, zda jsi obsah svého renu – jména promarnil či potvrdil. Nepromarni tyto možnosti.“
„Ale…“ oponoval Achboinu. „Já sám nemám jasno, kam jdu. Zdá se mi, že se pohybuji v bludišti a nemohu najít cestu ven. Jednou mě to táhne tam, podruhé onam, a když se mi zdá, že jsem našel to, co hledám, vezmou mi to, jako zlobivému dítěti hračku.“ řekl smutně a vzpomněl si na své úkoly i na to, jak byl od nich odloučen.
Šaj se rozesmál a zatahal ho za vrkoč. „Hovoříš, jakoby měl tvůj život skončit a přitom ještě cítíš na jazyku mléko kojné. Proč zrovna tvůj život by měl být bez překážek? Proč zrovna ty by ses neměl učit z vlastních chyb? Proč bys měl vědět vše teď hned? Co bylo, nezměníš, ale dívej se a zkoušej co je teď a pak určuj, co bude. Tvé Ka ti řekne, kudy se máš ubírat a Ba ti pomůže při výběru ren – tvého jména. Ale chce to čas, otevřené oči i uši a hlavně otevřenou duši. Ty sám si můžeš vybrat svou Matku i svého Otce, anebo sám sobě můžeš být matkou i otcem, tak jako Ptah či Neit. Kromě toho, tím, že nemáš jméno – nebo ho neznáš, nemáš se čemu zpronevěřit. Jen ty sám určuješ, čím svůj osud naplníš.“
Achboinu mlčel a poslouchal. Zamyslel se na Šajovým jménem. To, co tu ten velký muž říkal, popíralo předurčenost osudu – boha, jehož jméno nosil. Vzal Šaj svůj osud do vlastních rukou, je sám svým tvůrcem osudu? Pak ho ale napadlo, že je i jeho osudem, protože jeho přátelství mu určitě nadělil sám Šaj.
„Nezapomeň, můj malý příteli, že jsi všechno, co bylo, co je a co bude…“ odcitoval mu svatý text. „Jsi možnost sama – jsi tím, čím jsi teď a sám si můžeš určit, kým budeš. Jsi podoben Niauovi – jež vládne tomu, co ještě není, ale kde je řečeno, že být nemůže? Proto vybírej dobře, můj malý příteli, protože to budeš ty, kdo ti dá jméno.“ dodal a plácl ho přátelsky po zádech.

„Líbí se mi,“ řekl Nebuithotpimef, „nápad s bočním schodištěm je vynikající.“
„Není můj, pane.“ odpověděl mu a zaváhal, zda se má zmínit o svém plánu s chlapcem.
„Je jeho?“ zeptal se a zvedl obočí.
Kaneferovi se zdálo, že se na jeho tváři objevil stín nevole a tak jen přikývl a mlčel. Mlčel a čekal.
„Má talent.“ řekl si spíše pro sebe a pak se obrátil na Kanefera: „Má talent?“
„Velký, můj pane. Má cit pro detail i celek a už nyní svými schopnostmi předčí mnohé dospělé muže v tomto oboru.“
„Je zvláštní,“ řekl faraón a zamyslel se, „možná, že proroctví nelhala,“ pomyslel si v duchu.
„Mám velkou prosbu, největší,“ řekl Kanefer a hlas se mu zatřásl strachem. Nebuithotpimef přikývl, ale nepodíval se na něho. Kanefer znejistil, ale rozhodl se pokračovat. Chtěl využít šance, pokud se nabízela a tak pokračoval: „Rád bych ho učil…“
„Ne!“ hněvivě řekl a podíval se na Kanefera. „Do Cinevu nesmí a on to ví.“
Kanefer se bál. Bál se tak, že měl strach, aby se kolena pod ním nepodlomila, ale nechtěl svůj boj vzdát: „Ano, pane, ví to a z toho důvodu mou nabídku odmítl. Ale má talent – velký talent a mohl by pro tebe vykonat mnoho velkých věcí. Mohu ho učit v Mennoferu, jakmile začnou práce na obnově města, a také mi může pomoci dokončit tvé TaSetNeferu (místo krásy = posmrtný příbytek). Byl by mimo Cinev, pane.“ Srdce mu tlouklo, jako splašené, v uších mu hučelo. Stál před faraónem a čekal na ortel.
„Posaď se,“ řekl mu. Viděl jeho strach i bledost jeho tváře. Pokynul sloužícímu a ten mu přisunul křeslo a jemně do něho Kanefera usadil. Pak odeslal všechny z místnosti pryč. „Nechci ohrozit jeho život, je pro mne příliš cenný.“ řekl tiše a sám byl tou větou překvapen. „Pokud se podaří zajistit jeho bezpečnost, tak máš mé svolení.“
„Pokusím se zjistit co nejvíce v Domě Ptahova Ka.“ ztišil hlas Kanefer.
Nebuithotpimef přikývl a dodal: „Informuj mne, ale nespěchej. Raději se dvakrát přesvědč, zda je to pro něho bezpečné. Bude-li to bezpečné pro něho, bude to bezpečné i pro tebe a naopak, nezapomínej na to.“

„Já nevím, jestli jsem připraven.“ řekl po chvíli zamyšlení.
„Nevíš, anebo jsi o tom nepřemýšlel?“ zeptala se ho Meresanch.
„Možná obojí.“ řekl a vstal. „Víš, zaměstnávalo mne to, co jsi řekla minule. Jsem muž mezi ženami a ne-muž mezi muži. Já sám nevím, kdo jsem a oni to neví také. Má pozice je poněkud nezvyklá. To, co neznáme, v nás budí obavy, či stín podezření… Ne, jinak, Meresanch. Jsem součástí toho, kam muži nepatří a to je porušení řádu. Toho řádu, který zde vládl po mnoho let. Otázkou je, zda je to porušení a zda není porušením rádu Maat to, co zde bylo před tím ustanoveno. Místo spolupráce – oddělení, místo sbližování – polarizace. Celou dobu hovoříme o nastolení míru mezi Setem a Horem, ale sami se tím neřídíme. Bojujeme. Bojujeme o pozice, skrýváme, tajíme – ne proto, abychom předali v ten pravý čas, ale abychom ukrývali a získávali tím silnější pozici.“ roztáhl ruce a zavrtěl hlavou. Nevěděl, jak dál. Hledal slova, ale nenacházel ta správná, čím by jí přiblížil to, co chtěl říci a tak jen dodal: „To je to, co mě zaměstnávalo a zaměstnává. Ale… obávám se, že v této chvíli nejsem schopen srozumitelnějšího sdělení svých myšlenek. Sám v tom ještě nemám jasno.“
Meresanch mlčela a čekala, až se uklidní. Nevěděla, co říci, ale měla úkol a věděla, že ho musí připravit. „Podívej, jsou otázky, na které hledáme odpověď po celý svůj život. To, co jsi řekl, není beze smyslu a s největší pravděpodobností máš pravdu. Ale máš-li ji, pak ji musíš umět sdělit, aby byla přijata, musí mít srozumitelnou a přesvědčivou formu a musí být sdělena v pravý čas. Někdy je třeba spousta času, někdy je potřeba prosazovat věci postupně, v malých dávkách tak, jako dávkuješ lék.“
„Ano, jsem si toho vědom.“ přerušil ji. Nechtěl se vracet k tomuto tématu. Nebyl ještě připravený diskutovat o tom s kýmkoli než sám se sebou. „Ano, vím, že v této chvíli bych se měl zaměřit na svou nejbližší budoucnost. Vím, že je třeba připravit se na život mimo toto město. Ptáš se, jestli jsem připraven. Nevím, ale vím, že jednou ten krok udělat musím. Těžko mohu předvídat vše, co se může v budoucnu odehrát, ale jestli se ptáš, zda jsem si vědom rizik – tak jsem. Neříkám, že všech…“ odmlčel se. „Víš, ptám se sám sebe, kam jdu. Která cesta je ta, po které je mi určeno kráčet a kráčím-li po ni, anebo jsem z ní už sešel? To nevím, ale vím jedno a to vím jistě – chci kráčet k míru a ne k boji – ať už se jedná o boj mezi kraji, lidmi nebo sebou samým a vím, že než toho dosáhnu, budu muset svést mnoho bojů především sám se sebou.
„To stačí,“ zarazila ho v půli věty a podívala se na něho. „Podle mě jsi připraven.“ Byla překvapena tím, co řekl. Nechtěla, aby dále pokračoval. Jeho cesta je pouze jeho a ona znala sílu slov a nechtěla, aby se z jejich nesplnění zpovídal někomu jinému než sám sobě. Je ještě příliš mladý a nechtěla na něm nechat tíhu rozhodnutí, která mohla být ovlivněná nezkušeností mládí, neznalostí vlastních prostředků i vlastních omezení. „Podívej, nastane den tvé samostatnosti – i když v tvém případě je to jen rituál, protože matku ani otce neznáš. Přesto bys měl přijmout jméno, které si vybereš. Jméno, se kterým bys chtěl spojit svůj osud a které by ti rovněž připomínalo chvíli tvého dalšího zasvěcení.
„Ne, nevím.“ řekl ji a zamračil se. „Podívej, dlouho jsem o tom přemýšlel a nevím, zda jsem připraven – nebo zda chci v této chvíli rozhodnout o svém úkolu. Ještě to nevím, nejsem si jist, a proto si ponechám to, co mám. Až nastane ten pravý čas…“
„Dobře, máš na to právo a to budeme respektovat. Osobně si myslím, že víš, že znáš svou cestu, ale je jen na tobě, zda se rozhodneš po ní jít. Ke každému rozhodnutí musí člověk dozrát. Čas je důležitou součástí života – ten pravý čas. Nikdo ti nemůže přikázat, aby ses ubíral tam či onam. Nebylo by to tvé rozhodnutí a nebyla by to tvá zodpovědnost. Nebyl by to úplně tvůj život.“ podívala se na něho a uvědomila si, že je to naposledy. Kdo ví, kolik času uplyne, než ho zase uvidí. Snad jen při krátkých příležitostech obřadů a svátků, ale tyto rozhovory s ním tam nebudou možné. „Neboj se,“ dodala celkem zbytečně. „Budeme to respektovat. Teď je ale čas přípravy.“ Políbila ho na tvář a do očí jí vstoupily slzy. Otočila se a odešla.

Nastal čas očištění. Jeho hlava byla bez vlasů i obočí, v ústech žvýkal natron, tentokrát si oholil i ochlupení. Stál v koupelně a díval se do zrcadla. Už nebyl malý chlapec, který zde přišel v doprovodu kněžky Tehenut. Ze zrcadla se na něho dívala tvář jinocha, vyzáblého, s příliš velkým nosem a šedýma očima. Uslyšel ho přicházet a tak vyšel ze dveří. V pokoji stál Šaj se svým věčným úsměvem a v ruce držel plášť, do kterého zahalí jeho očištěné tělo.
Prošel očistným kouřem za zvuku bubínku a sister, doprovázeného zpěvem žen. Usmál se. Byl ze zpěvu vyřazen, alespoň po tu dobu, než jeho hlas přestane nečekaně přeskakovat z tóniny do tóniny. Vešel do tmavé místnosti, která měla představovat jeskyni znovuzrození. Žádná postel, žádné sochy bohů, které by mu poskytovaly alespoň zdání ochrany – jen holá zem a tma. Usedl na podlahu a snažil se zklidnit svůj dech. Tady nedoléhal zvuk bubnů, ani zpěvy žen. Ticho. Ticho tak hluboké, že i zvuk jeho dechu i rytmus jeho srdce byl pravidelný. Pravidelný jako pravidelnost času, jako střídání dne a noci, jako střídání života a smrti. V hlavě mu rotovaly v divokém reji myšlenky, které nemohl zastavit.
Pak si uvědomil, jak hodně je unavený. Unavený z události, které se staly od doby, kdy odešel z Domu Nechenteje. Unavený z neustálého styku s ostatními lidmi. Najednou si uvědomil, jak málo času měl sám na sebe. Zůstat je chvíli jen sám se sebou po nějaký čas – ne jen v krátkých chvílích, které mu zbývaly mezi jednotlivými činnostmi. Tak teď ho má. Teď má dostatek času. Ta myšlenka ho zklidnila. Zklidnila jeho dech, zklidnila tepot srdce i myšlenky. Zavřel oči a nechal věcem volný průběh. Má čas. Nebo lépe řečeno, čas pro něho neexistuje, ještě nenastala jeho chvíle zrození. Představil si schodiště vedoucí dolů, do hlubin Země. Dlouhé, točité schodiště, jehož konec nedohlédne a v duchu se vydal na cestu. Věděl, že nejdříve se musí vrátit. Vrátit se až k počátku svého bytí, možná ještě dříve, možná až k samotnému počátku stvoření všeho – k myšlence, která byla vyslovena a která dala počátek tvoření. Až potom může zpět, až potom může zase stoupat po schodech nahoru k Reovu světlu nebo do náruče Nut…
Trhl sebou, ucítil ztuhlost údů a chlad. Jeho Ka se vrátilo. Okamžik návratu byl doprovázen oslnivým bílým světlem. Oslepovalo, ale oči měl zavřené a tak musel ten úder světla vydržet. Pomalu začal vnímat tepot svého srdce. Každý úder byl doprovázen novým výjevem. Vnímal dech – tichý, pravidelný, ale nezbytný pro život sám. Z jeho úst se ozývaly tóny a uprostřed těch tónů uviděl své jméno. Uviděl, ale jen na krátkou chvíli. Chvíli tak krátkou, že si nebyl tím výjevem jist. Najednou začaly tóny, znaky, myšlenky kroužit v bláznivém rytmu, jakoby se dostaly do větrného víru. Viděl útržky události dávno minulých i budoucích. Poodhalil závoj Tehenut a dostal strach, že zešílel. Pak se vše smrsklo do jediného světelného bodu, který se začal ztrácet v černočerné tmě.

-pokračovanie-

Darja Fusková

S dovolením autorky


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


 

Súvisiace:

Imhotep
http://www.kemet.sk/rubrika/imhotep

 


Sekcie: 
Štítky: