OBDOBIA

PREDYNASTICKÉ OBDOBIE (pred rokom 3150 pr.Kr.)
Doba Bohov (49330-14175/9500 pr.Kr.) | Doba Polobohov (14175-3150 pr.Kr.)
RANODYNASTICKÉ OBDOBIE - ARCHAICKÁ DOBA (3150-2700 pr.Kr.)
1. dynastia (3150-2930 pr.Kr.) | 2. dynastia (2930-2700 pr.Kr.)
STARÁ RÍŠA (2700-2180 pr.Kr.)
3. dynastia (2700-2635 pr.Kr.) | 4. dynastia (2635-2510 pr.Kr.) | 5. dynastia (2510-2365 pr.Kr.) | 6. dynastia (2365-2180 pr.Kr.)
PRVÉ PRECHODNÉ OBDOBIE (2180-1994 pr.Kr.)
7. dynastia (70 dní) | 8. dynastia (2180-2170 pr.Kr.) | 9./10. dynastia (2170-2025 pr.Kr.) | 11. dynastia (2119-1994 pr.Kr.)
STREDNÁ RÍŠA (1994-1794 pr.Kr.)
12. dynastia (1994-1794 pr.Kr.)
DRUHÉ PRECHODNÉ OBDOBIE (1794-1543 pr.Kr.)
• 13. dynastia (1794-1650 pr.Kr.) | 14. dynastia (?-1650 pr.Kr.) | 15. dynastia (1650-1539 pr.Kr.) | 16. dynastia (1650-1550 pr.Kr.) | 17. dynastia (1650-1550 pr.Kr.)
NOVÁ RÍŠA (1550-1070 pr.Kr.)
18. dynastia (1550-1292 pr.Kr.) | 19. dynastia (1292-1186 pr.Kr.) | 20. dynastia (1186-1070 pr.Kr.)
TRETIE PRECHODNÉ OBDOBIE (1070-655 pr.Kr.)
21. dynastia (1070-664 pr.Kr.) | 22. dynastia (946-736 pr.Kr.) | 22. dynastia – Hornoegyptská línia (870-730 pr.Kr.) | 23. dynastia (756-712 pr.Kr.) | 24. dynastia (740-712 pr.Kr.) | 25. dynastia (746-655 pr.Kr.)
NESKORÁ DOBA (715-332 pr.Kr.)
26. dynastia (664-525 pr.Kr.) | 27. dynastia – 1. perzská nadvláda (525-401 pr.Kr.) | 28. dynastia (401-399 pr.Kr.) | 29. dynastia (399-380 pr.Kr.) | 30. dynastia (380-342 pr.Kr.) | 31. dynastia – 2. perzská nadvláda (342-332 pr.Kr.)
GRÉCKORÍMSKE OBDOBIE (332 pr.Kr. až 395 po Kr.)
• 32. dynastia – Macedónska (332-304 pr.Kr.) | 33. dynastia – Ptolemaiovská (304-30 pr.Kr.) | 34. dynastia – Rímska (30 pr.Kr.-395)
▲ BYZANTSKÁ DOBA AŽ PO SÚČASNOSŤ
• Východorímski a byzantskí cisári | Umajjovci | Abbásovci | Fátimovci | Ajjúbovci | Mameluci | Vládcovia Osmanskej ríše | dynastia Muhammada Alího | Prezidenti Egyptskej republiky

CHRÁMY

Zobraziť KEMET na väčšej mape

FOTO
ABYDOS | DENDERA | EDFU | LUXOR | KARNAK

Darja Fusková: BEZEJMENNÝ


„Je jako oni,“ řekla mu.
„Ale má v sobě také naší krev,“ oponoval ji, „i když vypadá, jako oni. Možná je to výhoda. Možná ne.“ podíval se na ni. „Měl by se vrátit k nám. Měli bychom mu dát možnost, ať se rozhodne.“
„A když se rozhodne zůstat s nimi?“
„Bude to jeho volba. S tím my nic nezmůžeme. Ale než se rozhodne, je tu naděje. Naděje pro nás.“ zdůraznil.
„Nejsem si tím jistá, jestli je to dobrý nápad…“
„Také si tím nejsem jist,“ přerušil ji, „ale poslední dítě, které se zde narodilo, se narodilo slepé.“ zdůraznil a dodal: „Také má v sobě jejich krev a nevadilo ti to. Kromě toho, a na to nezapomínej, může to být jeho syn. Může nám být užitečný.“
„Dobrá, zařídím to. Dám vědět do Saje.“ řekla po chvíli mlčení. Pořád si ale nebyla jistá, zda postupuje dobře.

 

I. Jsou věci, které se rozumně nedají vysvětlit, a přesto existují

 

Sestupoval dolů. Pomalu a důstojně, protože dnešní den byl dnem jeho zasvěcení, dnem, kdy dostane jméno. Dveřník pomalu otevřel dveře. Úzkými okny zde dopadalo světlo. Uprostřed stálo velké lůžko, před ním křesla dvanácti a za ním velká socha Nechenteje v podobě posvátného sokola. Došel až k ní, uklonil se a pronesl modlitby. Snažil se sladit zvuk svého srdce s rytmem bubínku a sister, jejichž zvuk se odrážel od zdí. Vypil přichystaný nápoj s výtažkem modrého lotosu. Ulehl na lůžko, zavřel oči a slyšel, jak zvenčí zavírají okna. Místnost se ponořila do tmy a začala se plnit omamným dýmem.
Prudce se probudil úderem gongu. Dvanáct kněží již bylo na svých místech. Mlčeli a čekali, až se probere. Nosem nasál čistý vzduch, otevřel oči a posadil se. Nejmladší z kněží mu podal mísu s vodou a ručník. Omyl si obličej a utřel se. Pak se postavil a předstoupil před ty, kteří mu měli dát jméno.
Chasechemvej se na něho podíval. Ruce, až do té doby složené v klíně, položil na opěradla křesla, mírně se naklonil k němu: „Tak mluv. Co ti Bohové zjevili ve snu?“
Na chvíli zavřel oči, aby si připomněl výjevy. Lehkost letu na zádech draka, bránu města, před kterou stály dvě posvátné sykomory. Začal pomalu vyprávět příběh. Popisoval to velké kruhové město plné světla i v noci. Popisoval svou cestu na zádech draka i dlouhovlasého starce, který ho čekal uprostřed zahrady u velkého domu. Snažil se popsat útržky činností, které mu sen zjevil i slova, která zaslechl. Pak skončil, ale pocit, že zapomněl na něco podstatného, v něm zůstal. Vzpomenout si ale nemohl.
Pohlédl na dvanáct kněží. V jejich pohledech byla rozpačitost a on dostal strach, že svůj úkol nezvládl. Mlčeli. Mlčeli a dívali se na něj s údivem.
Chasechemvej mu dal rukou pokyn, aby se posadil. Usedl tedy na zem s nohama zkříženýma, rukama na prsou a čekal.
Dvanáct povstalo. Myslel si, že nyní vysloví jeho jméno, nebo že se dozví, že úkol nesplnil a bude muset čekat další roky na své zasvěcení, ale namísto toho se otevřely dveře a oni vyšli z místnosti ven. Byl zmatený. Měl strach a nevěděl co dělat a tak zvedl ruce a začal tiše odříkávat modlitbu. Zavřel oči a snažil se vzpomenout si na to, co zapomněl, ale před ním se rozprostírala jen černočerná tma a někde vzadu, spíše tušil, než viděl, malý světelný bod, jehož světlo bude sílit.
Ozval se gong. Dveře se otevřely. Dveřníci zůstali stát v hlubokém úklonu. Kněží vešli dovnitř. Zdáli dozníval zvuk bubínku a sister. Chasechemvej naznačil, aby vstal. Postavil se a se strachem očekával, co bude dál. Pak vešla ona, černá kněžka Tehenut.
Dvanáct sklopilo hlavu a ruce zkřížili na prsou v uctivém pozdravu. On poklekl. Věc musela být vážná. Ty ze Saje se málokdy zúčastňovaly jejich obřadů i před tím, než začaly boje.
Došla k němu. Dlaní jemně nazvedla jeho bradu tak, aby mu viděla do očí. Pozorně si ho prohlížela. Obličej jí zakrýval bílý závoj, který ještě více podtrhoval čerň jejich očí.
„Vstaň.“ řekla mu. Nepronesla jediné slovo. Její příkaz mu zazněl uvnitř hlavy. Polekal se, ale vstal. Natáhla k němu své štíhlé černé ruce a odepnula jeho plášť. Sesunul se na zem. Pak sundala i jeho bederní roušku. Stál před ní nahý, zčervenalý studem a mírně se chvějící chladem. Pomalu ho obcházela a pozorně si prohlížela jeho tělo. Pojednou ucítil její ruku na pravé lopatce. Dotkla se znaménka v podobě volavky. „Achboinu – duch volavky,“ řekla a podívala se mu do očí. Sundala ruku z jeho těla a postavila se před něho. „Je čas vydat se na cestu.“ uslyšel opět její hlas uprostřed své hlavy. Obrátila se k dvanácti a rukou dala pokyn, aby usedli na svá místa. Sama zůstala stát uprostřed, jako by ho chtěla chránit vlastním tělem.
„Teď mám jistotu.“ řekla jim nahlas. Její hlas byl zvučnější než ten, který slyšel uvnitř sebe. „Zítra.“ řekla a odmlčela se. „Zítra bude Sopdet i Re opět po 1460 letech vycházet spolu nad Mennoferem. Máme už jen jeden rok. Rok a den.“
„Vrátí se, paní?“ tiše se zeptal Chasechemvej.
„Už se vrátil.“ odpověděla mu tiše. „Ach – božská podstata toho, koho čekáme, je v něm. Ale jestli se vrátí…“ nedořekla, jen vzdychla a uprostřed své hlavy uslyšel jen „…to záleží také na něm.“ Pak dodala nahlas: „Doufejme a prosme. Snad nám budou NeTeRu více nakloněni.“ obrátila se a vyšla ze dveří.
Dvanáct kněží rychle povstalo, sklonilo hlavu a ruce zkřížili na prsou. Když odešla, znovu usedli, dívali se na něho, uprostřed stojícího bez šatů, a mlčeli. Chasechemvej pokynul rukou nejmladšímu, ten vstal, zvedl ze země plášť a zahalil jeho tělo.
Mlčení začalo být k neunesení. Vzduch v místnosti jakoby se se zhmotnil a přes chlad, který zde byl, cítil, jak mu po zádech stékají potůčky potu.
„Pojď, chlapče.“ ozval se Chasechemvej a dal pokyn k odchodu. Vyšli ze dveří. Kněží se v chodbě odpojili a tak zůstal sám s veleknězem.
„Co bude dál?“ zeptal se ho tiše a se strachem.
„Nevím.“ řekl a pokračoval v chůzi. „Nikdo to neví. Zprávy, které máme, jsou jen velmi kusé a staré texty mluví jen v náznacích. Snad ty ze Saje vědí více. Jejich knihovna byla rozsáhlá a obsahovala spisy, jejichž původ dlel hluboko v minulosti. Snad ví více, než my.“ rozkašlal se. Když se uklidnil, podíval se na něho se smutkem v očích a dodal: „I kdyby ses vrátil, já se toho už nedožiji.“
Strach jim projel jako nůž. Na rukou mu vyskočila husí kůže. Potom ji zase uviděl. Stála nahoře na schodišti. „Klid, jen klid, Achboinue. Není čeho se bát.“ ozvalo se v jeho hlavě. Neklid zmizel, jako mávnutí proutkem.
Říkalo se o nich, že jsou mocné kouzelnice, nepřekonatelné léčitelky, stejně jako odvážné bojovnice. Přikládal svůj klid jejím schopnostem.
„Vše bude na ráno připraveno, Ctihodná.“ řekl ji Chasechemvej. Obrátila se a odešla do svých pokojů. Oni pokračovali mlčky svou cestou.

Ráno, ještě před úsvitem, ho vzbudili. Sešel dolů před chrám a začal sedlat velbloudy. Doprovod tvořilo deset mužů z chrámu, velkých a silných, znalých boje. Kontroloval zásoby a ještě jednou chtěl zkontrolovat postroje, když obvyklý halas utichl. Vstoupila.
„Ne, doprovod ne.“ řekla a obrátila se k Chasechemvejovi, který stál opodál.
„Cesty nejsou bezpečné…“, snažil se oponovat velekněz, ale ona ho přerušila.
„Je to součást cesty. Vybrali-li jsme dobře, budou nám NeTeRu nakloněni, budeme v bezpečí.“ dodala a vysedla na velblouda.
Chasechemvej došel až k němu a objal ho. „Nezapomeň,“ řekl mu tiše a na krk mu zavěsil amulet v podobě posvátného sokola. „Nezapomeň.“
Obrátila se k němu. Pohled jejich černých očí ho donutil nasednout. Oči tak černých, jak nejhlubší noc. Vyjeli.
Měla pravdu, cesta byla bezpečná. Nepřikládal to ani tak zásluze Bohů, ale spíše tomu, že z kněžek Tehenut měli všichni strach. Strach z jejich možných kouzel, strach z jejich kleteb jim byl tou největší ochranou. Projížděli špinavými uličkami města, zákoutími, která nikdy neviděl a která se už na první pohled zdála nebezpečná. Uličky plné špíny, zbídačených dětí a polorozbořených domů. Tuhle část města neznal, i když v něm vyrůstal. Před očima se mu objevilo jiné město. Město s kamennou dlažbou, velkými kamennými domy s vysokými sloupy a širokými ulicemi. Město protkané sítí kanálů, plné zeleně a obehnané velkou bílou zdí.
Najednou zastavila. Slezla z velblouda, do ruky vzala ranec a jemu nařídila, aby zůstal sedět a hlídal. Vešla do polorozbořeného domu, ze kterého se ozýval pláč dítěte. Když po dlouhé chvíli vyšla, doprovázela ji mladá žena s očima plných slz. Na rukou měla dítě, asi dvouletou holčičku se zavázaným krčkem. Ta ze Saje se k ní obrátila a žena kývla. Děvčátko se usmálo a usnulo matce v náručí. Pokračovali v cestě.
Putovali přes mnohá města, jeli krajinou, která byla neobydlená, ale nejdéle putovali pouští. Přes den je sužovalo úmorné vedro a horký jemný písek jim padal do očí, v noci zima. Sem, tam se zastavili v oázách, aby doplnili zásoby jídla a vody. Všude jim prokazovali úctu spojenou se strachem.
Už se jí nebál. Viděl, jak zastavovala pokaždé, když mohla pomoci. Viděl, jak svou sílu použila tam, kde bylo pácháno příkoří. Ne, nebál se jí, ale za nepřítele by ji mít nechtěl.
„Kam jedeme?“ zeptal se ji jednou. Podívala se na něho a pokrčila rameny.
„Nevím.“ řekla mu a zasmála se. „Ale neboj se, až tam budeme, budu to vědět.“
„Jak?“ zeptal se s údivem.
„Nevím. Vím jen, že to vědět budu. Jsou věci, které se rozumně nedají vysvětlit, a přesto existují. Myslí si, že naše kroky vedou Bohové, pokud tě to uklidní.“ zmlkla a popohnala velblouda. Více se už neptal.

„Co vidíš?“ zeptala se malého slepého děvčátka.
Stály naproti sobě v podivné jeskyni se žulovým stolem. Ticho přerušoval jen zvuk pramínku vody stékajícího ze skály.
„Je v pořádku,“ řeklo ji a zvedlo k ní hlavu. Snažilo se nahmatat její dlaň. „Vybrali dobře,“ dodalo a snažilo se vstát. Najednou se objevily další výjevy. Netýkaly se jeho, tak o nich pomlčelo, ale rozrušilo ji to. Ručkama se chytlo žulového stolu a snažilo se vnímat strukturu kamene. Tady, tady ji uloží.
Chtěla se zeptat ještě na spoustu věcí, ale dítě ji zarazilo.
„Nejste si jisté. Všechny máte pochybnosti. Ale sama nejlépe víš, co dokáže nepřátelské prostředí. Mysli na to. Já bych ho nepodceňovala…“
„Ale…“ chtěla oponovat.
Děvčátko ji zarazilo: „Pojďme, už je čas.“ Natáhlo ruku na znamení odchodu a počkalo, až ji žena uchopí za ruku, aby ji mohla odvést. Zvládla by to sama, ale její mysl se snažila udržet obraz toho chlapce. Chlapce, jehož tvář její oči nikdy nespatří.

Čím déle byli na cestě, tím více ho sužovaly sny. Jejich smysl nemohl rozpoznat. Viděl poušť plnou zeleně, ohromné stavby, cesty lemované sfingami. Viděl boje, kruté a nesmyslné. Viděl ona města zničená, zpustošená požárem válek i chorobami. Viděl Zemi v celé její velikosti. Viděl ji z výšky, jako barevnou kouli, na které se rozprostíraly modré oceány, zelená země, červeň pouště a hnědé vrcholky hor. Z té výšky viděl, jak se otevřely sopky a chrlily do okolí rudou lávu, neskutečné množství popela a kouře. Viděl zemi, která se třásla a pak se obrátila. Namísto zelené plochy zbylo jen špinavé místo. V těch snech létal na hřbetě draka vysoko nad celou Zemí a blízko Měsíci. Ten let byl krásný, ale něčím ho znepokojoval.
Probouzel se zpocený a se strachem po bojích, které vedl s démony noci, nepřáteli tak silnými, že by je nepřekonala armáda faraóna. Probouzel se s výkřiky hrůzy z prožitého snu. Sotva otevřel oči, spatřil její obličej. Mlčela. Mlčela a zkoumavě si ho prohlížela. Nikdy se ani slovem nezmínila o těchto chvílích. Nikdy se nezeptala, co ve svém snu viděl. Znepokojovalo ho to. Znepokojovalo ho to stejně, jako neznámý cíl cesty.
Usínal se strachem. Se strachem z toho, co se mu bude zdát, čím ho dnešní noc NeTeRu budou trestat. Zdálo se mu to nespravedlivé. Snažil se najít smysl těch snů, ale nedařilo se mu to. Různorodost časů, osob i situací se ráno nedala spojit.
Tentokrát se neprobudil sám. Zatřásla jim a ruku mu dala na ústa – znamení k mlčení. Otevřel oči. Pomalu sundala dlaň z jeho úst a rukou ukazovala směr. Posadil se a zpozorněl. Ve vzduchu byl cítit písek. Ten jemný písek, který s sebou přinášela bouře nebo tlupa jezdců. Zaposlouchal se. Ticho. Ne, neslyšel nic. Přesto si všiml, že ona je ve střehu. Tělo napjaté, pravá ruka držela meč.
Podíval se na oblohu. Hvězdy svítily jak plameny lamp v temnotě chrámu, ze kterého ho odvedla. Stýskalo se mu. Měsíc byl v úplňku. „To je dobře.“ řekl si v duchu. Pak to uslyšel. Slabý vánek donesl k jeho uším tiché zaržání. Srdce začalo bít na poplach, zrak se zaostřil.
Lehce se dotkl její paže. Obrátila svůj pohled k němu. Rukou ji naznačil, aby se rozdělili. Kývla a pomalu se přesouvala na druhou stranu. Skryl se za převis duny a snažil se pohledem zachytit pohyb tam, odkud se ozval zvuk. Čekal.
Objevili se jako přízraky. Vysocí – vyšší a štíhlejší než lidé, které znal. Přes sebe měli tmavě modrý plášť, obličeje zakryté tak, že jim byly vidět jen oči. Blížili se neuvěřitelným tempem k místu, kde se schovávali. Pohledem zkontroloval, zda je ona na svém místě a ztuhnul úžasem. Stála na vrcholu duny. Pravou ruku opřenou o zasunutý meč, nohy mírně rozkročené a čekala.
„Zbláznila se.“ pomyslil si. Jezdců bylo mnoho, ty přemoci nemohla. Už dávno pochopil, že ona na kouzla moc nevěří. Vůli NeTeRu nazývala mnohem častěji náhodou než jejich záměrem. Vzdálenost mezi ní a jezdci se zmenšovala a ona tam stála, osvětlená světlem Měsíce, jako socha Bohyně. Černá Tehenut. Pak zvedla ruce k obloze a zaklonila hlavu. Uslyšel její hlas. Zprvu tichý, ale postupně mohutněl. Znělo to jako modlitba. Modlitba v jazyce, kterému nerozuměl. Jezdci se zastavili v uctivé vzdálenosti, sesedli z koní a poklekli. Pomalu scházela dolů k nim. Ve světle Měsíce její tělo zářilo stříbřitou barvou. Jasně viděl, jak se v jemných poryvech větru kolem ní tetelí. Vstal. Neschopen slova z toho, co viděl, ji jako náměsíčný, následoval dolů k jezdcům.
Došla až k nim. Postavila se před něho, jako tenkrát v chrámu – jakoby ho chtěla i zde chránit svým tělem. Mlčela. Jen rukou jim dala pokyn, aby vstali. Pak ustoupila stranou, aby si ho mohli prohlédnout. Jezdci mlčeli. Koně nevydali ani hlásku a stáli přimrazeni na jednom místě. Ticho kolem bylo až hmatatelné.
Jedem z nich sáhl rukou k turbanu a uvolnil roušku, která mu zakrývala obličej. Jeho hlava měla podivný tvar, byla protáhlá, temeno bylo větší než u lidí, které znal. Sklonil hlavu a oslovil ji. Tuto řeč neznal, ale její melodika mu byla povědomá. Pozorně poslouchala, co ji jezdec sděluje. Přikývla a dlouze se na něho zadívala. Tohle už znal. Věděl, že teď slyší její hlas jezdec ve své hlavě. Jen on. Obrátila se k němu.
„Achboinue,“ řekla tiše, „připrav velbloudy, blíží se bouře.“ Obrátila se opět k jezdci a zřejmě mu ještě něco říkala tou řečí beze slov.
Pospíchal k velbloudům a snažil se je co nejrychleji osedlat. Vedle něj se objevili dva z jezdců v modrém a pomáhali mu nakládat vše potřebné. Dokončeno. Nasedl na velblouda, uzdu druhého v ruce a blížil se ke skupině. Už na něho čekala. Nasedla. Jezdci je vzali mezi sebe tak, aby byli chráněni jejich těly.
Odjížděli do tmavé noci. Odjížděli a on si uvědomil, že zase nezná cíl. Napětí ve svalech povolilo. Uvědomil si to a překvapilo ho to. Pohledem zavadil o její postavu před sebou. Obrátila se k němu. Obličej měla zakrytý stejně jako jezdci kolem, ale její oči se usmívaly. Také se na ni usmál a popohnal velblouda.

Znal dobře podzemí chrámu, kde dříve pobýval, a nebylo nejmenší. Tohle ale předčilo všechny jeho představy. Toto bylo podzemní město. S úžasem pozoroval zástupy lidí, proudících po širokých osvětlených ulicích podzemí, obrazy a řezby na stěnách i fontány plné vod. Přestože byli v podzemí, bylo zde dost světla, přestože neviděl žádné lampy. Udivilo ho to.
Byl velmi unaven dlouhou cestou a tak moc nepřemýšlel nad tím, co vidí. Přidělili mu místnost hned vedle její. Lůžko, které mu ukázala dívka v jeho věku, bylo vysoké a široké. Když na něj usedl, polekal se – bylo měkké. Usnul dříve, než se stačil odstrojit, takže neslyšel dívčí hlas, jak ho vybízí k tomu, aby se po dlouhé cestě vykoupal. Té noci se mu nezdál žádný sen. Alespoň si žádný nezapamatoval.

„Dorazili.“ řeklo ji děvčátko a rukou dalo pokyn, aby odešla.
Chtěla se ji ještě zeptat na několik věcí, ale neodvážila se. V poslední době byla znepokojena jejím chováním. Smích z její tváře se vytratil a často byla zamyšlená. Něco ji trápilo, ale mluvit o tom nechtěla a to ji zneklidňovalo více než příjezd toho chlapce.
Děvčátko počkalo, až dozní její kroky a ulehlo na zem. Poslední výjev, který zaznamenala, byla tvář útočníka. Roztřásla se strachy. Ze slepých očí tekly slzy. Říkaly, že je to dar. Opakovaly to pokaždé, když po ni žádaly odpovědi, ale žádná z nich neviděla cenu, kterou za svůj „dar“ platí. Zbývá už tak málo času… Ale výjevy byly dosud nejasné a ona nechtěla dělat zbytečnou paniku. Utřela si rukou slzy a nahmatala hůl.

Probudil ho její smích. Otevřel oči a spatřil její obličej.
„Tak vstávej.“ řekla mu a opět se zasmála a sklonila se k němu, „No, v prvé řadě je třeba, aby ses vykoupal. Zapácháš jako zpocený kůň.“ dodala a vyšla ze dveří.
Vstal a začal svlékat zaprášený oděv. Do místnosti vstoupila stará žena a konečky prstů opatrně zvedala ze země jeho věci. „Kde je ta holka?“ pomyslel si.
„Odvedu tě do lázně, chlapče.“ řekla žena a vyšla ze dveří. Následoval ji úzkou chodbou až ke vstupu k lázni, zabalený jen do prostěradla. Voda v bazénku byla teplá. Pára se srážela na stěnách malé místnosti, provoněné vůni květinových esencí. Ponořil se do vody a zavřel oči. Bylo to příjemné. Tak příjemné.
„Pospěš si.“ uslyšel hlas nad sebou. Nechal oči ještě chvíli zavřené a jen přikývl hlavou, že rozuměl. Začal drhnout své tělo, zbavovat ho nánosu prachu z cest, které projeli. Lil voňavou vodu na svou hlavu a snažil se umýt vlasy, které mu zase začaly růst, když odešel z chrámu.
Ještě jednou se celý ponořil do vody, ještě jednou zavřel oči a snažil se vychutnat si tuto chvíli. Zase uslyšel její smích.
„No tak, už dost.“ řekla mu radostně a podala ručník. Zčervenal, ale vstal a vyšel z lázně. Osušil se. V zádech cítil její pohled. Pak ucítil její ruku na své pravé lopatce. Lehce se dotkla jeho znaménka ve tvaru volavky. Potom v hlavě uslyšel její povzdech: „Doufám, že jsi ten pravý.“ Odešla.
Oblékl si stejný oděv, jaký nosili zdejší lidé. Tmavě modrá, lesklá látka, hladká jak kůže nemluvněte. Vyšel ze dveří. Stará žena na něho čekala. Vedla ho uličkami města k cíli, který neznal. Vedla ho bezpečím podzemního města, zatímco venku zuřila písečná bouře.

Čekala ho v předsálí. Černá pleť pobledlá, ale oči ji zářily tak, jako vždy. Nesmála se. Ucítil strach. Strach, který sálal z ní. To ho překvapilo. Za dobu, co ji znal, si nikdy nevšiml, že by měla strach.
„Ale měla…“ řekla z ničeho nic a podívala se na něho. „Jen si to nepoznal.“
Polekal se. Umí číst jeho myšlenky. To není dobré. Nebyl si teď jistý, že to, co si myslel, bylo pro ni přijatelné, ale dál se v úvahách nedostal. Dveře se otevřely. Vstoupili.
Kráčeli po alabastrových dlaždicích až k němu. Toho muže znal. Znal? Nemohl si vzpomenout, kde ho už viděl.
Uklonila se. A i on se uklonil. Opět se podivil. Ona se nikdy nikomu neklaněla. Kněžky Tehenut se klaněly jen své bohyni a faraónům.
„Děkujeme za přijetí.“ řekla tiše muži.
„Ne,“ odpověděl ji, „to my děkujeme za jeho ochranu.“ Podíval se na ni, usmál se a dodal „Pochybující.“ Rukou jim dal znamení, aby se narovnali a pomalu sestupoval k nim.
Došel až k němu. Rukou mu nadzvedl bradu tak, aby mu viděl do očí – tak, jako to prvé udělala i ona. Díval se na něho a mlčel. On cítil, jak její strach roste. Cítil, že stařec ví, že on ví o jejím strachu a že ví, že i on ví.
„Ne, nepochybuj. Je to ten pravý.“ řekl ji, ale stále se mu díval do očí. Ale Achboinu vycítil z tónu hlasu i stín pochybnosti. „Tvá cesta nebyla marná…“ rukou ji zarazil, „…já vím, nebyla by marná ani tak. Každá cesta je cesta k zdokonalení sebe sama, je-li člověk pozorný.“ obrátil svůj pohled k ní a usmál se. Také se usmál. Strach zmizel.
„Achboinu?“ podíval se na něho.
„Ano, pane.“ odpověděl poněkud rozpačitě, protože si nebyl jistý. Tak ho oslovovala ona. Nebylo to jméno, nebylo přiděleno obřadem.
„No dobrá…“ řekl, „proč ne. Nějak ti říkat musíme.“

„Kde to vlastně jsme?“ zeptal se ji, když osaměli.
„Nejsem si jistá.“ řekla mu a podívala se na něho. Poprvé si všiml vrásek kolem jejích černých očí. Poprvé zaregistroval únavu v jejím hlase. Dívala se na něho pozorně. Tak pozorně, jako když se poprvé setkali. Pak se usmála.
„Staré texty hovoří o chrámu v podzemí. Chrámu, vystavěném ještě před velkou povodní. Kdysi prý stál uprostřed mohutného jezera. Kdysi zde byla místo pouště voda a země kolem se zelenala bujnou vegetací. V chrámu jsou ukryty vědomostí těch, kteří zde byli před námi a kněžky je tam po tisíciletí chrání.“ vzdychla a pokračovala: „Myslela jsem si, že je to jen legenda. A možná i je. Možná se toto město jen tomu chrámu podobá. Nevím. Opravdu nevím. Jsem jen ráda, že si zde na chvíli mohu odpočinout. I pro mne byla cesta namáhavá.“ Zavřela oči a hlavu opřela o zeď za ní.
Mlčel. Nechtěl ji teď rušit. Chtěl jen, aby si oddechla. Bral ji jako samozřejmost, tak, jako dítě bere svou matku. Poskytovala mu ochranu po celou dobu putování. On mohl pro ni udělat jen to, že ji teď nechá odpočívat. Ještě chvíli se na ni díval. Ještě chvíli si dovolil cítit její pocit uvolnění a potom vstal a šel prozkoumávat město.
Nedošel daleko. Zastavil ho chlapec v jeho věku. Jeho pleť byla bílá, stejně jako jeho vlasy, lebka byla podivně protáhlá do výšky tak, jako lebky většiny těch, co zde potkal. I on byl velký, příliš velký na svůj věk. Neoslovil ho, nepožádal, aby se zastavil, přesto to udělal, aniž by věděl proč. Potom v hlavě uslyšel jeho hlas, který ho vybízel, aby šel za ním. Šel. Kráčel ulicemi širokými jako nádvoří chrámu i úzkými uličkami. Nevěděl, kam jde. Zase cíl cesty neznal, ale začal si zvykat. Mlčeli.
Porovnával město s městem ze svého snu. I zde bylo světlo. Jiné, než viděl ve snu. Bylo mírně nazelenalé a dávalo všemu kolem podivnou barvu. Místy si připadal jako pod vodní hladinou. Ne, nebylo to město ze snu. Nepodobalo se to ani chrámu, o kterém vyprávěla kněžka Tehenut.
Chlapec se k němu obrátil a v hlavě uslyšel.: „Vše se dozvíš. Jen strpení.“
Zabočili prudce doleva. Scenérie se změnila. Už žádné město. Jeskyně. Jeskyně, která klesala dolů do podzemí. Šli po úzkých schodech a údiv vystřídal strach. Uvědomil si, že neví kde je. Světlo zde potemnělo. Srdce mu začalo prudce bušit. Chlapec před ním se zastavil a otočil se k němu: „Neboj se, nikdo ti zde neublíží.“ řekl to normálním hlasem, který se odrážel od zdí jeskyně. Zvuk slov ho uklidnil. Sám nevěděl proč.
Pokračovali v cestě. Chvíli klesali, chvíli stoupali, ale na povrch nevyšli. Ptal se sám sebe, zdali nahoře ještě zuří bouře. Za tu dobu, co byl zde, ztratil pojetí času. Přestal vnímat cestu, šel jak ve snách. Chlapec před ním se zastavil. Zastavil se také. Před nimi se tyčily obrovské dveře. Dveře ve skále. Otevřely se. Vešli.
Musel zamhouřit oči, jak ho světlo kolem oslepovalo. Slunce. „Konečně slunce,“ pomyslel si. Mýlil se.

Seděla s hlavou opřenou o zeď. Už neodpočívala. Viděla v duchu scénu s chlapcem s bílými vlasy. Kus cesty šla s nimi, pak se jí ztratili. Snažila se co nejvíce uvolnit, aby pronikla neviditelnou bariérou a našla toho, koho měla ochraňovat, ale nedařilo se jí to. Měla pocit marnosti. Ušli spolu takový kus cesty a najednou ho ztratila.
„Tvá námaha je zbytečná.“ ozvali se nad ní. Otevřela oči a uviděla starce. „Tam, kam šel, ty nemůžeš. To je jeho cesta, ne tvoje. Ty odpočívej. Tohle ještě není cíl, jen zastávka.“ řekl a odešel. Zůstala zase sama. Zavřela oči. Už se nesnažila najít ho. V duchu odříkávala modlitbu ke své bohyni, aby se zklidnila.

„Přistup blíž.“ ozval se hlas před ním. Postava byla ještě nejasná. Oči ještě nepřivykly jasu světla. Šel tedy za hlasem. Ještě se ohlédl za chlapcem, který ho zde přivedl, ale ten zmizel. Byl ve velkém sále jen s tím hlasem. Nohy měl ztěžklé strachem, ale šel. Potom ji uviděl.
Měla na sobě oděv jezdců – tmavě modrý a lesklý, tvář skrytou pod rouškou. I Tehenut skrývala svou tvář, uvědomil si a vzpomněl si na slova, která jsou napsána na jejím chrámu: „Jsem všechno co bylo, co je a co bude. A žádný smrtelník nebyl a nebude s to odkrýt závoj, který mě zahaluje.“. Uslyšel smích a ona rukou uvolnila závoj, který zahaloval její tvář.
„Už jsi spokojen?“ zeptala se. Cítil, jak se červená, ale přikývl. „Jsi ještě dítě,“ řekla mu a prohlížela si ho. Natáhla k němu ruku a on vložil svou dlaň do její. Pozorně ji zkoumala.
Zatímco ona prohlížela jeho dlaň, on si prohlížel ji. Byla mnohem vyšší, než ženy, které znal. Mnohem vyšší než kněžka Tehenut. Sálala z ní síla. Síla svalů i ducha. Pleť měla načervenalou barvu, stejně jako její vlasy, ale nejvíce ho upoutaly její oči. Velké, mírně zešikmené a zářivě zelené.
Podívala se na něho a zasmála se. Uvědomil si, že i ona může mít schopnost proniknout do jeho hlavy a číst myšlenky. Polekal se. Pustila jeho ruku a vzdychla: „Jsi ještě dítě. Myslela jsem, že budeš starší.“ otočila hlavu. Podíval se tím směrem a viděl přicházet malou postavu. Dítě. Děvčátko. Její chůze byla nezvyklá. Potom pochopil. Byla slepá. Žena ji vyšla v ústrety. Chytila ji za ruku a pomalu ji vedla až k němu.
„To je on?“ zeptala se ta malá tichým hlasem. Zamrazilo ho. Cítil, jak mu na zátylku vystoupil studený pot. Ručkou mu ukázala, aby se snížil. Potom mu dala své ruce na spánky. Dlaně měla teplé. Díval se na její oči. Oči, kterými neviděla. Uvažoval nad tím, jaké to je pohybovat se neustále ve tmě, nevidět barvy, nevidět tvary… Sundala dlaně z jeho spánku a pokynula ženě, aby odešla.
„Posaď se, prosím.“ řekla. Řekla to velmi tiše a sama usedla na zem. Posadil se naproti ní. Mlčela.
Mlčel také a díval se na ni. Přemýšlel o tom, co zde dělá. Proč tu je? Co od něho vlastně všichni chtějí? Kam vlastně jde? A co ho tam, kam jde, čeká?
„Víš,“, řekla najednou svým tichým hlasem, „očekávají více, než jim můžeš dát. Ale to je jejich problém. Měl by sis ujasnit, co očekáváš od sebe, jinak ti nezbude nic jiného než plnit očekávání druhých. A to se ti nikdy nepodaří.“
Postavila se a zavolala na ženu něco v jejich jazyce. Nerozuměl. Odešly. Zůstal sedět na zemi a přemýšlel nad smyslem tohoto setkání. Nad tím, co mu řekla. Potom usnul.

Odcházely a mlčely.
„Jsi zklamaná,“ řeklo děvčátko, „je to ještě chlapec, ale i on jednou povyroste.“
„Zůstane?“ zeptala se ji.
„To nevím.“ řeklo ji a znovu ji zaplavil strach.
„Proč právě on?“
„Má úkol a ten úkol se týká i nás. Ještě o něm nic neví, ale je schopen ho splnit. Více ti neřeknu. Více nevím.“ odpovědělo ji a chytilo se ji pevněji za ruku.

Snažila se v myšlenkách proniknout až k němu, plná obav o jeho bezpečí. Byl to její úkol a nechtěla ho spustit z očí až do doby, kdy bude tento úkol u konce. Pak ho uviděla. Ležel na bílém písku uprostřed velké jeskyně a spal. To místo ji bylo známé. Slýchávala o těch, kteří uctívali Velkou. O těch, jejichž kořeny ležely daleko v minulosti. Jejich chrámy byly prosté, přesto z jejich moudrosti čerpají dosud. Uklidnilo ji to. Vstala a pomalým krokem se vydala ho hledat.
Probudil se s hlavou v jejím klíně. Měla zavřené oči a odpočívala. Kolem byla tma a ticho. Pohladila ho po tváři. „Půjdeme,“ řekla.
„Kdy odejdeme?“ zeptal se ji.
„Brzy, snad už zítra. Snad už je po bouři.“ odpověděla a přidala do kroku.
Kráčeli mlčky vedle sebe. Padla na ni únava. Obrovská únava. Najednou si uvědomila tíhu svého úkolu. Být neustále ve střehu, ochraňovat, dovést na konec cesty toto dítě. Cíl také neznala. Znala jeho myšlenky, znala jeho pochybnosti a trápily ji její pochybnosti. Pochybnosti o smyslu této cesty, o výběru dítěte i o proroctví, které měla pomoci naplnit.
Chvíli chtěla být také dítětem. Chvíli chtěla být ve společnosti té velké ženy, o které ji vyprávěl. Možná ona by ji dal odpovědi na její otázky. Ona nebo to malé slepé děvčátko.

Podíval se na ni. Na tváři měla únavu a její oči, vždycky tak jiskrné, potemněly. Zastavil se. Také se zastavila. Ještě ho plně nevnímala.
„Pojď,“ řekl. „Na chvíli se posadíme.“
Vedl ji ke kašně uprostřed náměstí. Usedli na její okraj a znavené nohy máčeli ve vodě. Mlčeli. On si najednou uvědomil, že ještě nemohou odjet. Ještě ne. Nejdříve si ona musí odpočinout. Najednou ho netrápil cíl cesty, ale obavy o její zdraví. Obavy o jejich životy, které mohla ochránit jen ona.
Pak ucítil na svém rameni něčí dlaň. Obrátil se.
Také ona se obrátila. Její pohyb byl prudký. Tělo bylo připraveno k boji. Byla jako kočka, která v jedné chvíli líně odpočívá, ale vzápětí je schopna útoku či obrany.
„Klid, jen klid,“ řekl stařec a položil jí ruku na rameno. Usmíval se. Dal pokyn, aby ho následovali. Došli k vysokým vratům. Vešli do podivné zahrady, plné blýskajících se kamenů. Tam, uprostřed zahrady stál podobný muž, jako ten, co je zde dovedl. To byl ten muž ze snu. Dlouhé bílé vlasy, statná postava. Ulekl se.
Dovedli je k velkému domu a zavedli do pokojů, aby si mohli odpočinout. Tentokrát se stačil i umýt, než šel spát. Sen, který se mu zdál, se podobal snu, který měl při zasvěcovacím ceremoniálu v chrámu. „Možná je to tím starcem,“ řekl si, když se probudil a šel se podívat, zda kněžka Tehenut ještě spí.
Spala. Schoulená do klubíčka se podobala černé kočce. Lehce oddechovala a on nad ní stál a uvažoval nad tím, že je to vlastně poprvé, co je vzhůru dříve než ona. Pak tiše, aby ji neprobudil, vyšel z jejího pokoje a sešel dolů do zahrady. Šel hledat starce.

„Posaď se.“ řekl mu. Uvažoval, zda stařec ví, že ho hledal, anebo zda toto setkání sám naplánoval. Zvedl zrak k němu a očekával, co se bude dít. Stařec si ho prohlížel. Připadal si jako exotické zvíře. Ten pocit byl nepříjemný, ale vydržel jeho pohled.
„No,“ řekl po chvíli a usmál se, „myslím, že to půjde.“
Achboinu nerozuměl. Měl vztek, měl vztek z toho, jak si ho všichni prohlížejí, jak hovoří v náznacích, kterým nerozuměl. Nechápal, co tím chtěl stařec říci, ale už se přestal divit chování svého okolí, ale rozladěný z toho byl. Trpělivě čekal. Čekal, jak se věci budou vyvíjet dál a zda se konečně dozví něco bližšího o smyslu a cíli své cesty.
„Pojď.“ řekl mu stařec a postavil se. Velikost toho muže Achboinua udivila. Zdál se mu větší než ve snu, zdál se mu větší než včera večer. Kráčeli zpět do domu. Kráčel vedle starce a připadal si malý, velmi malý. Přesto necítil strach.
„Vidím, že tě Chasechemvej dobře připravil.“ řekl najednou a podíval se na něho. Udivilo ho, že zná jméno jeho velekněze. „Jak se mu daří?“ zeptal se.
„Je nemocný.“ odpověděl mu a srdce se mu stáhlo úzkostí a steskem. Chasechemvej byl nejen jeho velkým učitelem, ale i otcem, kterého nepoznal. Rukou sáhl na hruď a nahmatal amulet ve tvaru posvátného sokola. Zavřel oči a snažil se ten obraz přenést kněžím v chrámu. Obraz sokola, starce i města, ve kterém se nacházel.
Vešli do domu. „Pojď, nejdříve se najíme a pak si promluvíme o všem, co chceš vědět.“ řekl mu stařec a vedl ho do jídelny. Jedli mlčky. On s hlavou skloněnou a v myšlenkách v chrámu, který před časem opustil.

Stál naproti ní a zdálo se mu, že ta ze Saje má vlhké oči. Srdce se mu svíralo strachem z neznáma i z toho, že ho opouští.
„Uvidím tě někdy?“ zeptal se jí tiše.
Usmála se. Byl to ale smutný úsměv. „To nevím.“ řekla a zvedla ruku k pozdravu.
Srdce se mu sevřelo. Rozběhl se k ní a objal ji. V očích měl slzy. Zvedla rukou jeho hlavu tak, aby mu viděla do očí a pak mu konečky prstů setřela slzy.
„No tak,“ zašeptala, „není všem dnům konec. Kdo ví, co nám NeTeRu uchystali do budoucna.“
Zasmál se. „Opravdu věříš, že jsou?“ zeptal se ji a rukou se snažil setřít slzy.
„Jsem kněžka Tehenut, nezapomínej na to.“ řekla mu a jemně ho uhodila po tváři.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „myslím to doopravdy. Věříš, že jsou?“
„Tak malý a tak malověrný?“ zasmála se. „Podívej, já to nevím. V prvé řadě nevím, kdo jsou. Co jsou to vlastně za bytosti. Jsou-li ale, pak bych ráda věděla, kdo jsou. Předkové? Ti, kteří přežili po velkém kataklyzmatu? Chtěla bych alespoň trošku poodhalit závoj Tehenut.“
„A oni?“ rukou ukázal ke vchodu do podzemního města. „Jsou jiní, i když jsou v něčem stejní.“
„To nevím. Ale my dva jsme také jiní. Já jsem, na rozdíl od tebe, černá a přesto nepociťuješ odlišnost.“
Zamyslel se.
„Pokud si nejsi jist svým rozhodnutím, můžeš odjet se mnou.“ řekla mu.
Zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu ji opouštět, ale něco uvnitř mu říkalo, že musí zůstat. Nevěděl ještě jak dlouho, ale věděl, že teď nesmí odejít. Z rozhovoru se starcem moc chytrý nebyl, ale chtěl se učit. Chtěl poznat alespoň část z toho, o čem mu vyprávěl.
„Ne, nepojedu. Ještě ne.“ Odmlčel se a podíval se na ni: „I mne láká poodhalit závoj tvé bohyně a něco mi říká, že ještě není čas odejít.“
Usmála se a přikývla. Slunce se vyhouplo nad obzor. „Už musím jet, malý příteli.“ řekla a políbila ho na tvář. Nasedla.
Zvedl hlavu a naposledy se podíval do jejích očí. Pak na ni ještě zavolal: „Uvidíme se!“ a byl o tom v té chvíli přesvědčený. Vzpomněl si, co řekla o konci jejich cesty, vzpomněl si, co ji řekl stařec: „Tohle není konec, jen zastávka…“
Pak si uvědomil, že nezná její jméno.

-pokračovanie-

Darja Fusková

S dovolením autorky


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


 

Súvisiace:

Imhotep
http://www.kemet.sk/rubrika/imhotep

 


Sekcie: 
Štítky: