Duchovno

“Podél velké Řeky Kemetu, po proudu i proti proudu, stojí chrámy jako alej pochodní. Svatyněmi zní hlasy kněží a nádvořími se rozléhají kroky těch, kdo nosí Sandály. Ale kněží našich dětí jsou zatím ještě také dětmi. A tak každoročně, sedmého dne sedmého měsíce, jsou do chrámů přivedeny děti, které dovršily sedm let, a věštci zkoumají jejich cesty. Ty děti, které nosí svá těla lehce a které na své dlouhé pouti chodí po stezkách kněží, se pak ve svých dvanácti letech vrátí zpět do chrámu k dalšímu cvičení, aby se při tomto svém návratu staly životodárnou krví srdce Kemetu.”

Pouštní písek žhnul v oslepujícím žáru poledního slunce. Zdálo se, že i řeka Nil, tekoucí podél břehů ztvrdlých suchem, proudí ještě pomaleji než obvykle, jak se z rozpálené hladiny vypařovala voda, ačkoliv pro vyprahlou zem takové ztráty vláhy znamenaly skutečnou pohromu. Nešťastní feláhové, odsouzení se plahočit na polích pod žhnoucí oblohou, se ploužili ztěžka a letargicky. Bylo jim tak strašné vedro a byli tak zemdlení, že už ani neměli sílu ten žhavý den proklínat. Pták ibis sklesle postával u chomáče zvadlého rákosí.