OBDOBIA

PREDYNASTICKÉ OBDOBIE (pred rokom 3150 pr.Kr.)
Doba Bohov (49330-14175/9500 pr.Kr.) | Doba Polobohov (14175-3150 pr.Kr.)
RANODYNASTICKÉ OBDOBIE - ARCHAICKÁ DOBA (3150-2700 pr.Kr.)
1. dynastia (3150-2930 pr.Kr.) | 2. dynastia (2930-2700 pr.Kr.)
STARÁ RÍŠA (2700-2180 pr.Kr.)
3. dynastia (2700-2635 pr.Kr.) | 4. dynastia (2635-2510 pr.Kr.) | 5. dynastia (2510-2365 pr.Kr.) | 6. dynastia (2365-2180 pr.Kr.)
PRVÉ PRECHODNÉ OBDOBIE (2180-1994 pr.Kr.)
7. dynastia (70 dní) | 8. dynastia (2180-2170 pr.Kr.) | 9./10. dynastia (2170-2025 pr.Kr.) | 11. dynastia (2119-1994 pr.Kr.)
STREDNÁ RÍŠA (1994-1794 pr.Kr.)
12. dynastia (1994-1794 pr.Kr.)
DRUHÉ PRECHODNÉ OBDOBIE (1794-1543 pr.Kr.)
• 13. dynastia (1794-1650 pr.Kr.) | 14. dynastia (?-1650 pr.Kr.) | 15. dynastia (1650-1539 pr.Kr.) | 16. dynastia (1650-1550 pr.Kr.) | 17. dynastia (1650-1550 pr.Kr.)
NOVÁ RÍŠA (1550-1070 pr.Kr.)
18. dynastia (1550-1292 pr.Kr.) | 19. dynastia (1292-1186 pr.Kr.) | 20. dynastia (1186-1070 pr.Kr.)
TRETIE PRECHODNÉ OBDOBIE (1070-655 pr.Kr.)
21. dynastia (1070-664 pr.Kr.) | 22. dynastia (946-736 pr.Kr.) | 22. dynastia – Hornoegyptská línia (870-730 pr.Kr.) | 23. dynastia (756-712 pr.Kr.) | 24. dynastia (740-712 pr.Kr.) | 25. dynastia (746-655 pr.Kr.)
NESKORÁ DOBA (715-332 pr.Kr.)
26. dynastia (664-525 pr.Kr.) | 27. dynastia – 1. perzská nadvláda (525-401 pr.Kr.) | 28. dynastia (401-399 pr.Kr.) | 29. dynastia (399-380 pr.Kr.) | 30. dynastia (380-342 pr.Kr.) | 31. dynastia – 2. perzská nadvláda (342-332 pr.Kr.)
GRÉCKORÍMSKE OBDOBIE (332 pr.Kr. až 395 po Kr.)
• 32. dynastia – Macedónska (332-304 pr.Kr.) | 33. dynastia – Ptolemaiovská (304-30 pr.Kr.) | 34. dynastia – Rímska (30 pr.Kr.-395)
▲ BYZANTSKÁ DOBA AŽ PO SÚČASNOSŤ
• Východorímski a byzantskí cisári | Umajjovci | Abbásovci | Fátimovci | Ajjúbovci | Mameluci | Vládcovia Osmanskej ríše | dynastia Muhammada Alího | Prezidenti Egyptskej republiky

CHRÁMY

Zobraziť KEMET na väčšej mape

FOTO
ABYDOS | DENDERA | EDFU | LUXOR | KARNAK

Joan Grantová: OKŘÍDLENÝ FARAON III.


Tlustá ryba připlula k mříži, a když viděla, že mezery mezi pruty jsou tak úzké, že jimi neprostrčí ani ploutev, vypustila pomalu a posměšně dvě bubliny a ušklíbla se: "Ty pošetilá červená rybičko! Neruš mě při mých meditacích svými bláznivými řečmi. Já jsem mnohem moudřejší než ty, protože jsem královnou všech ryb. Jak bys asi mohla proplout tou mříží, když já tam nedostanu ani ploutev?"

 

Kapitola čtvrtá

Další dobrodružství s Nejahem

Maata brala někdy Nejaha a mě na procházky podél řeky. Je to od paláce dost daleko, takže k řece jsme se obvykle nechávali donést v nosítkách. Dívali jsme se na rybářské lodky a přáli si na nich plout, ale to nám Maata nedovolila.

Jednou mi Nejah řekl, že Maatě nedovolí, aby se mu pletla do toho, co chce dělat, a jestli chci, tak že se můžu k jeho nejnovějšímu dobrodružství přidat. Vyhrkla jsem: „To víš, že chci. Beze mě by to beztak nebylo doopravdické dobrodružství.“

A tak jsme druhý den ráno vstali hodně brzy, sotva se rozednívalo, a oblékli si své nej starší šaty, abychom vypadali jako děti z vesnice. Nejdřív jsme přelezli zeď vinice a utrhli si čtyři nejpěknější hrozny vína. Nesl je Nejah a já jsem do ubrousku zabalila pár fíků a čtyři malé bochníčky chleba, které jsem si večer schovala ve svém pokoji.

Šli jsme hrozně dlouho, až jsme dorazili k řece. U břehu bylo několik rybářů, kteří si připravovali loďky. Nejah si vybral toho nejstaršího a šel se ho zeptat, jestli by nevyměnil pár ryb za hrozny vína. Rybář odpověděl, že vyměnil, ale že je moc brzy, protože se teprve chystá vyplout, aby rozhodil sítě. Nejah předstíral, že ho to překvapilo, a smutně protáhl: „Tak to musíme počkat, až se vrátíš, protože my zpátky domů bez ryb nemůžeme. Náš strýc by se hrozně zlobil.“ A potom dodal: „Mohla by si má sestra na chvilinku vlézt do vaší loďky? Už dlouho si přeje na nějakou se podívat. A pak si sedneme tady na břeh a počkáme, až se vrátíte zpátky."

Rybář měl zřejmě rád děti - řekl nám, že sám jich má doma pět. „Když budete hodní, sednete si na dno lodě a nebudete mi překážet, můžete plout se mnou."

Moc jsme mu děkovali a rychle jsme skočili do člunu, než si to rozmyslí.

Na dně loďky byly poskládané sítě, které silně páchly rybinou. Člun byl velmi neobratný, nebyl nijak pomalovaný a plachta byla špinavá a záplatovaná, ale vítr nás brzy odvál doprostřed řeky. Rybář vyhodil sítě přes boky; pluli jsme pomalu po proudu a sítě brázdily vodu vedle lodi.

Rybář byl moc milý člověk. Netroufala jsem se ho zeptat, jak se jmenuje, aby se nezeptal, jak se jmenujeme my - zapomněli jsme si totiž předem domluvit, co řekneme. Rybář nechal Nejaha trochu kormidlovat a já jsem mu naznačovala, že nesmí ukázat, jak to umí, protože jsme přece řekli, že jsme ještě nikdy nebyli na lodi. Pak jsem se rybáře zeptala, jestli by nám nezazpíval některou z písní, které slýcháme ze břehu, ale nikdy dost
dobře neslyšíme slova.

Měl hezký hlas, silný a hluboký. Píseň neměla nějakou zvláštní melodii, jen dva nebo tři tóny, jako už takové popěvky mívají.

„Mé milé sítě! Do šířky plujte pro svého pána.

Svolejte ryby, slibte jim úkryt před říční nestvůrou.

Rybičky! Opusťte dutiny v rákosí, spočiňte ve stínu mého člunu.

Věj měkce, větře! Ať má loď klouže vodou tiše jak nahá dívka, když koupe se v západu slunce.

Ach, ryby, slyšte mě! Máte tu bratříčky: sem, do mé sítě, abych ji mohl vyvážit stříbrem, ať se má rodina raduje se mnou.“

Pak zavolal na muže, který byl ukrytý za plachtou na přídi, a začali spolu vytahovat sítě; Nejah a já jsme také pomáhali. Ryby se hrnuly přes okraj jako pableskující stříbrná potopa; skákaly a plácaly sebou a pleskaly mě do nohou, že bych se byla nejradši vyšplhala na okraj lodi; Nejahovi to zřejmě nevadilo.

Pomáhal těm mužům dělit ryby podle druhů a ukládat je do proutěných košů. Říkala jsem si, že kdyby tam byl nějaký úhoř, utekla bych před ním, ale naštěstí tam žádný nebyl.

Když jsme se vrátili, čekal už na břehu hlouček lidí, kteří si chtěli koupit ryby. Na chvíli jsem se lekla, že by nás někdo mohl poznat, ale když jsem se podívala na Nejaha, uklidnila jsem se. Ruce měl samou šupinu a na obličeji šmouhy rybí krve.

Chtěl dát rybáři víno jako dárek za to, že nás vzal s sebou, ale on se jen přátelsky zasmál: „Za tyhle čtyři hrozny dostaneš čtyři pěkné ryby, a ještě dvě navíc, za to, jak jsi mi pomáhal; a můžeš se mnou jezdit, kdy budeš chtít. Zeptej se kterého chceš rybáře na Dase, a oni ti řeknou, kde mě najdeš.“

Pak napíchl šest ryb za žábry na rákosový prut a podal jej Nejahovi. Moc jsme mu za všechno poděkovali a vydali se k domovu.

Připadalo mi, že zpáteční cesta je mnohem, mnohem delší, než když jsme šli sem. Byla jsem čím dál unavenější; přetrhl se mi vázací řemínek na sandálu, takže mi při chůzi bota pleskala, a pak mi tam ještě skočil kamínek a odřel mi nohu. Nejah na mně tu únavu viděl, ale řekl mi, že když na to člověk myslí, je to pak ještě horší. Ale já jsem namítla: „Ty nemáš odřenou nohu, zatímco já ano, tak na to musím myslet.“

A on mi odpověděl: „Když tolik naděláš s nohou, nebudeš moct se mnou jezdit, až budu válčit. Do vojáka se každou chvíli zapíchne oštěp nebo šíp, nebo dostane ránu válečným kladivem, ale je tak statečný, že si toho sotva všimne. Ten kolem toho žádný povyk nedělá.“

A tak jsem šla dál, ale nakonec už mě strašně bolely nohy. Když se člověk narodí jako chlapec, je to mnohem lepší: nemusí se tvářit, že je statečný, když se chce přidat k nějaké dobrodružné výpravě. Vezmou ho s sebou tak jako tak.

Ale Nejah řekl: „Budu ti vyprávět povídku. Poslouchej pozorně a zapomeneš, že jsi unavená.

Uprostřed jedné zahrady byla krásná veliká vodní nádrž. Byla obložená tyrkysovými kachlíky; voda do ní přitékala úzkým, kamením vydlážděným kanálem a na druhém konci vytékala přes mříž zase ven.

Žila tam spousta velikých tlustých ryb a jedna malá červená rybička. Ty velké ryby požíraly všechny mouchy a červy a vyhledávaly si nejlepší stinné úkryty mezi listy lotosů. Ale ta malá červená rybička toho měla k jídlu moc málo a nenacházela ani žádné útulné místo ke spánku, kde by se ukryla před horkým sluncem. Nemohla trávit čas jídlem nebo lenošením ve stínu a musela moc přemýšlet, aby nepropadala zármutku. Prozkoumávala každé zákoutí nádrže, takže věděla, kolik dlaždiček je na každé stěně a které lotosové poupě nejdřív rozkvete.

Tlusté ryby byly stále žravější a žravější a červená rybka hubenější a hubenější, až jednoho dne, když plula kolem mříže, zjistila, že už je tak hubená, že jí dokáže proplout. Bylo to dost namáhavé a odřela si přitom plno šupinek, ale nakonec byla volná. Plula vodními kanály, až se dostala do veliké řeky, a plula dál po proudu té veliké řeky, až se dostala do moře. A tam objevila mnoho krásných, ale taky mnoho hrozivých věcí.

Jednou spatřila rybu tak ohromnou, že by mohla k snídani vypít celou její rodnou nádrž, a ještě by měla žízeň. Plula s otevřenou tlamou, a tak si sbírala snídani, úplně stejně jako rybář, když táhne své sítě. Ubohá červená rybička vplula do jejího hrdla a do odporné zpěněné temnoty obrovského rybího břicha. Úpěnlivě se modlila k rybímu bohu - a bůh ji uslyšel, přestože byla v takové tmě. Způsobil, že velryba dostala škytavku a vyškytla červenou rybičku zpátky do moře.

Malá červená rybička pak objevila v čiré zelené mořské hloubce nádherný korálový palác; krásné modře a zlatě puntíkované rybičky jí na skořápkách z perlových mušlí nosily ty nejlepší a nejtučnější červy. Tolik se jí tam líbilo, že by tam možná byla zůstala až do konce života, ale zachtělo se jí vrátit domů, do své nádrže a vyprávět těm tlustým rybám, o co jsou ošizené, když jsou tak kulaté, že neproplují mříží. A tak opustila moře a plula zpátky řekou. Cestou ji potkala další dobrodružství; některá podobně krásná jako korálový palác, jiná podobně nebezpečná, jako když ji spolkla obrovská velryba. Plavala a plavala proti proudu dlouhé řeky a pak proti proudu kanálu, až se dostala ke své mříži. Teď po všech těch dobrodružstvích páteční cesty už byla zase tak hubená, že jí opět docela snadno proplula.

Myslela si, že všichni budou hrozně překvapeni, že ji zase vidí, jenže ve skutečnosti si nikdo ani nepovšiml, že vůbec někde byla. Připlula k velké a nesmírně tlusté rybě, která tu byla královnou, a řekla jí: ,Přestaň se krmit a vypouštět bubliny a poslouchej mě, ty hloupá tlustá rybo! Přišla jsem ti říct o spoustě nádherných věcí, které jsem zažila na opačné straně mříže. Naučím tě, jak zhubnout, aby ses mohla taky vydat na takový
výlet a zmoudřet, jako jsem zmoudřela já.‘

Tlustá ryba připlula k mříži, a když viděla, že mezery mezi pruty jsou tak úzké, že jimi neprostrčí ani ploutev, vypustila pomalu a posměšně dvě bubliny a ušklíbla se: "Ty pošetilá červená rybičko! Neruš mě při mých meditacích svými bláznivými řečmi. Já jsem mnohem moudřejší než ty, protože jsem královnou všech ryb. Jak bys asi mohla proplout tou mříží, když já tam nedostanu ani ploutev?"

A odplula zpátky do stínu lotosových listů. Červená rybička byla moc smutná, že ji nikdo nechce vyslechnout, a tak se znovu protáhla ven a plavala zpátky do moře.

Brzy nato přišlo sucho a kanálem přestala přitékat voda; hladina rybího jezírka klesala níž a níž a tlusté ryby se bály pořád víc, až zůstaly ležet v blátě na dně a jenom lapaly po dechu. A pak umřely.

Ale malá červená rybička žila moc a moc šťastně v korálovém paláci na dně moře.“

Byla to tak hezká pohádka, že jsem na svou odřenou nohu dočista zapomněla. Když ji Nejah dopověděl, byli jsme už u naší vinice. Sundala jsem si sandály a šla vodní strouhou podél vinných keřů, a to mi všechnu zbývající bolest opláchlo.

Pak jsem si vzpomněla na Maatu a na to, jak se bude zlobit. „Nejahu, neměli bychom ty ryby zahrabat nebo je dát některému zahradníkovi, aby Maata nepřišla na to, kde jsme byli?“

Ale Nejah odpověděl: „Ne, ne, bylo to tak pěkné dobrodružství, že o něm chci vyprávět tatínkovi. A taky chci poslat tomu rybáři dárek, protože na nás byl tak hodný. Ale Maatě se vyhneme, dokud nepromluvíme s otcem.“

Potkali jsme ho, když vycházel z předpokoje audienční síně. Ještě měl připjatý obřadní plnovous, který nosil, když soudil lidi. Dvěma řemínky, skrytými pod postranními cípy, ho měl připevněný ke královské pokrývce hlavy. Sundal vous, předal jej služebníkovi a řekl, že se jde vykoupat do jezírka a že můžeme jít s ním. Nebyl překvapený, že nás vidí; Maata mu zřejmě ještě neřekla, že jsme se ztratili.

Když jsme mu ukázali ryby a vyprávěli o svém dobrodružství, vůbec se nezlobil, ale řekl nám, že už nikdy nesmíme odcházet a nikomu o tom neříct. Nejah na to odpověděl; „Byl bych to Maatě řekl, ale ona by nám to zakázala, a já jsem nechtěl být ošklivý a neposlušný."

Tatínek řekl, že si ty ryby uděláme k večeři. Pak se ho Nejah zeptal, jestli bychom mohli rybáři dát nějaký dárek a tatínek nám poradil, abychom zašli za Nusetisem a požádali ho, ať pro nás něco vyrobí.

Nusetis měl krásnou zlatou rybičku jako přívěsek a vyryl na ni naše jména.

Příštího rána jsme si oblékli své nejlepší šaty a vozataj Harka nás ve voze odvezl k řece, kde jsme Dasovi předali svůj dárek. Když Das pochopil, kdo jsme, chtěl si před námi kleknout, ale Nejah mu řekl, že jsme byli rybáři jako on, a já jsem mu pověsila rybičku kolem krku.

-pokračovanie-

Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Joan Grantová


Poznámka autorky:

Starověcí Egypťané dávali své zemi různá jména. V této knize z období 1. dynastie se jmenuje Kemet neboli také Obojí země; Sumer, předchůdce Babylonu, se zde nazývá Zuma; a Kréta, centrum minojské civilizace, zase Minoa. Kromě města Menatetiss, což je Mennofer, pozdější Memfis, nedaleko Káhiry, vyplývá poloha ostatních míst pro potřeby příběhu dostatečně jasně z kontextu. Abidva je dnešní Abydos a Obilná pláň současná Tell el Amama. Úzká země je Sinaj a Úzké moře je Rudé moře.

Symbolem Horního Egypta, ,Jihu“, byly lotos a rákos a jeho koruna měla bílou barvu. „Sever“ užíval korunu červenou a jeho symbolem byly papyrus a včela.

V tomto příběhu se vyskytují koně, ale jsem si vědoma toho, že až do období 18. dynastie nebyly o koních v Egyptě nalezeny žádné zmínky.

 


Čaká sa na dotlač, KNIHU bolo možné zakúpiť na tejto adrese.

 

 

Súvisiace:

EGYPT
www.kemet.sk

 


Štítky: