Byla jsem ještě docela malá, chůze pro mě byla dosud novým dobrodružstvím, když mě Maata spolu s Nejahem vzala do chrámu. Cestou do schodů mě Nejah držel za ruku. Všechno tam bylo veliké a po spalujícím slunečním žáru na nádvoří tam panoval příjemný chládek. V jedné z místností bylo obrovské dřevěné, černě pomalované zvíře, podobné loveckému psu. Chtěla jsem si na ně sáhnout, ale Nejah mi řekl, že to nesmím, protože je to socha boha, který se jmenuje Anup. V té chvíli jsem se náhle cítila mnohem starší než dvouletá, a stejně moudrá jako moje chůva Maata. Pomyslela jsem si, že o Anupovi vím všechno, ale nemohla jsem najít slova, abych to Nejahovi pověděla.
Kapitola druhá
Anup
Když jsme se vrátili domů, řekla jsem o tom mamince, a ona mi dala malou Anupovu sošku, úplně stejnou, jenom zmenšenou jako hračka pro děti, a k tomu malovaný dřevěný domek, aby v něm mohl bydlet. Vzala jsem si ho k posteli, abych ho vždycky ráno uviděla, hned jak se probudím. Maminka mi řekla, že Anup nosí dětem sny. Někdy se mi zdálo, že jsem už velká a dělám mnoho důležitých věcí. Ráno jsem si na ně nedokázala pořádně vzpomenout, ale pořád mi připadalo divné, že jsou mi jen dva roky.
Nejah chodil spát dost dlouho po mně, protože jemu bylo už pět. Než jsem usnula, často ke mně přicházel a vyprávěl mi různé příběhy. Jeden se mi obzvláště líbil: o lvu, divoké kočce a zajíci. Zajíc žil se svou maminkou v rákosí. Uměl utíkat rychleji než všichni jeho bratříčci a sestřičky. Maminka ho sice napomínala, aby se nevzdaloval moc daleko od domova, ale on neposlouchal; myslel si, že uteče před každým nebezpečím, ať by bylo sebevíc nečekané. V noci se často vyplížil ven a vzhlížel k měsíci, kde viděl Otce všech zajíců, a vyprávěl mu o všech chytrých věcech, které podnikal.
Jednoho dne, když se tak zabýval sám sebou, skočila na něj obrovská divoká kočka a odtáhla ho v zubech k sobě domů, aby ho dala k snídani svým koťatům. Ale koťata se zrovna nasnídala ažaž, a tak kočka zajíce odložila u vchodu do doupěte a řekla mu, že jestli se pohne, hned ho zabije. Ubohý zajíček byl tak vyděšený, že seděl docela, ale docela tichounce. Pak vzhlédl k bohu zajíců a zašeptal: "Prosím, prosím, shlédni dolů z měsíce a pomoz mi. Strašně jsem se mýlil, když jsem si myslel, že jsem dost chytrý. Už budu vždycky poslouchat ty, kteří jsou chytřejší než já, jen když mě vysvobodíš z drápů téhle divoké kočky."
Kočka to uslyšela, olízla si vousy a zachechtala se. Koho by napadlo, že se nějaký zajíc, i kdyby bydlel na měsíci, může prát s divokou kočkou?
V příšeří před doupětem náhle něco strašlivě zamručelo - na kočku skočil obrovský lev a namístě ji sežral!
Zajíček viděl, že jeho modlitba byla vyslyšena. Lva se ani trochu nebál; pochopil, že když se vyplní modlitba, nezáleží na tom, kdo byl nástrojem v rukou božích. Vyšel ven a lvu poděkoval. Lev si lehl, aby mu zajíc mohl vyšplhat na hřbet. Ten se usadil ve lví hřívě a uháněl domů k mamince.
Když zajíček vyrostl, vyprávěl svou příhodu znovu a znovu a vždycky ji zakončil slovy: „Dívejte se vzhůru k měsíci a uvidíte toho nejmoudřejšího z nás.“
Kapitola třetí
Říše snů
Jednou, když mi byly tři roky, jsem byla s maminkou u umělého jezírka na plavání. Z jedné strany bylo mělké, a tak jsem tam mohla být bez dozoru. Sundala jsem si náhrdelník z lazuritu a perliček i bílou lněnou sukénku a hrála jsem si ve vodě, plácala do ní a stříkala na všechny strany. Když jsem toho měla dost, běhala jsem kolem na sluníčku docela nahá. Utrhla jsem několik květin a udělala z nich kytičku pro Nejaha, který byl někde venku s otcem.
Pak přišla Maata a řekla, že je čas, abych šla spát. Ale já jsem nechtěla a odmlouvala jsem: „Nepůjdu!" Chtěla jsem zůstat s maminkou na sluníčku. Maata se zatvářila moc přísně a připadalo mi, že je strašně vysoká, jako sloupy ve veliké síni. Skočila jsem zpátky do jezírka a stříkala jsem tak, že se ke mně nemohla přiblížit, leda by se celá zmáčela. Potom mi maminka nakázala, abych šla ven, a já poslechla. Maata se zlobila, a tak jsem si lehla na záda a hlasitě jsem ječela: „Nepůjdu spát, nepůjdu spát, ani za nic!“ A kopala jsem patami do země, aby viděla, že to myslím vážně, a dala mi pokoj. Byl to dobrý nápad, protože maminka potom řekla Maatě, aby mě tedy u ní nechala. A tak Maata musela odejít, a já jsem měla velikou radost.
Pak se mě maminka zeptala, proč nechci jít spát, a já jsem odpověděla: „Protože spaní je nuda a protože mám radost, že je mi tady tak hezky."
A maminka řekla: „Může ti být hezky, i když spíš.“ Nevěděla jsem, co tím myslí, dokud neukázala na mou sukni, která pořád ještě ležela na břehu jezírka: „Někdy tu sukénku nosíš a někdy ne. Nemusíš se nudit jen proto, že nemáš na sobě sukni. Když jdeš do vody, oblečení si odložíš - ve vodě jsi ráda, že ano?
A když jdeš spát, odložíš tělo, necháš ho v postýlce, odejdeš od něj a máš se hezky. Můžeš dělat spoustu úžasných věcí, které bys dělat nemohla, kdybys byla ve svém těle - právě tak jako nemůžeš jít do vody, když máš na sobě sukni... Copak se ti nezdají žádné sny?“
Odpověděla jsem: „To se ví, že zdají.“ A pak mi maminka vysvětlila, že sny jsou vzpomínky na to, co jsem dělala, když jsem opustila své spící tělo... „Jestli se chceš pořád koupat, i když budeš v posteli, necháš tam zkrátka svoje tělo, to udělá radost Maatě, a přitom můžeš přijít sem a hrát si v jezírku, a tak udělat radost sobě. V Říši snů je voda úplně stejně mokrá, a můžeš si užít ještě víc zábavy, než když jsi vzhůru."
Když mi maminka tohle všechno vypověděla, pomyslela jsem si, že jsem byla moc hloupá, když mi vadilo, že mám jít spát.
Dala jsem jí spoustu pusinek, šla jsem do svého pokoje a omluvila se Maatě, za to, že jsem byla ošklivá. A ona přestala být tak cizí a veliká jako sloup a byla zase milá a vlídná.
Když mi maminka přišla dát dobrou noc, sedla si ke mně, pohladila mě chladivou rukou po čele a něžným hlasem mě konejšila:
„Spinkej, má dceruško,
slunce už zatáhlo oponu noci
a hvězdy bdí, když spánek má tě v moci.
Na řece lodě už svinuly plachty
a ptáci složili do hnízd svá křídla.
Lvíče dřímá u matky v kožíšku
a ryby sní v rákosí, kde poletují šídla.
Do šera line se vůně květů tklivá,
všude je ticho, jen slavík si zpívá.
Spinkej, má dceruško, zavři svá znavená víčka;
spi, jak spí celý svět, a nech svou dušičku odletět.“
Stočila jsem se do klubíčka a snažila se rychle usnout, abych se o Říši snů dověděla ještě něco víc.
-pokračovanie-
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Joan Grantová
Poznámka autorky:
Starověcí Egypťané dávali své zemi různá jména. V této knize z období 1. dynastie se jmenuje Kemet neboli také Obojí země; Sumer, předchůdce Babylonu, se zde nazývá Zuma; a Kréta, centrum minojské civilizace, zase Minoa. Kromě města Menatetiss, což je Mennofer, pozdější Memfis, nedaleko Káhiry, vyplývá poloha ostatních míst pro potřeby příběhu dostatečně jasně z kontextu. Abidva je dnešní Abydos a Obilná pláň současná Tell el Amama. Úzká země je Sinaj a Úzké moře je Rudé moře.
Symbolem Horního Egypta, ,Jihu“, byly lotos a rákos a jeho koruna měla bílou barvu. „Sever“ užíval korunu červenou a jeho symbolem byly papyrus a včela.
V tomto příběhu se vyskytují koně, ale jsem si vědoma toho, že až do období 18. dynastie nebyly o koních v Egyptě nalezeny žádné zmínky.
Čaká sa na dotlač, KNIHU bolo možné zakúpiť na tejto adrese.
Súvisiace:
Egypt - Odhalenie
http://www.kemet.sk/zakazana-egyptologia