Dávno předtím, než člověk válčil s člověkem, bojovali mezi sebou bohové. A tak války člověka vskutku započaly jako války bohů. A války bohů, kteří se chtěli zmocnit naší Země, započaly už předtím na jejich vlastní planetě. Tak se stalo, že první lidská civilizace padla za oběť nukleární zkáze. To je skutečnost a ne výmysl; všechno to bylo dávno sepsáno v kronikách Země.
Neuvěřitelné důkazy o mimozemských válečnících, kteří zničili dávné civilizace
1. kapitola VÁLKY LIDÍ (pokračování 2)
Když Kýros v roce 549 př. Kr. v Anšanu nastoupil na trůn, jeho země byla vzdálenou provincií Élamu a Médu. V Babylonu, tehdejším centru moci, vládl Nabonid, který se stal králem za nanejvýš pozoruhodných okolností: nebyl jako obvykle vybrán bohem Mardukem, ale dostal se na trůn prostřednictvím jedinečného paktu mezi nejvyšší kněžkou (což byla Nabonidova matka) a bohem Sinem. Částečně poškozená tabulka obsahuje konečný odsudek Nabonida: „Na podstavci vztyčil kacířskou sochu... nazval ji jménem ,bůh Sin'... V době, kdy se slaví příchod Nového roku, nakázal, aby se nekonaly žádné slavnosti... Odsoudil rituály a zrušil slavnostní obřady."
Zatímco Kýros bojoval v Malé Asii s Řeky, Marduk - který usiloval o opětovné získání pozice hlavního boha Babylonu - „zkoumal a prohledával různé země a pátral, zda by našel spravedlivého vládce, který by se jím ochotně nechal vést. A zavolal jménem Kýra, krále Anšanu, a prohlásil ho vládcem všech zemí".
Poté, co svými skutky Kýros dokázal, že bude jednat v souladu s božími záměry, Marduk „mu nařídil, aby táhl na jeho vlastní město, Babylon. Přiměl ho [Kýra], aby se vydal na cestu k Babylonu, a kráčel po jeho boku jako skutečný přítel." Díky tomu, že ho doslova osobně doprovázel babylonský bůh, dokázal Kýros dobýt Babylon bez krveprolití. Onoho dne (který odpovídá 20. březnu 583 př. Kr.) Kýros „držel za ruce Bela (tj. pána) Marduka" v posvátném okrsku babylonském. Na Nový rok jeho syn Kambýses vedl bohoslužbu při obnovené slavnosti na počet boha Marduka.
Obr. 5
Kýros zanechal svým nástupcům říši, která slučovala až na jednu výjimku všechna předchozí císařství a království: Sumer, Akkad, Babylon a Asýrii v Mezopotámii; Élam a Méd na východě; země na severu; říši Chetitů a řecké osady v Malé Asii; Foinicii, Kanaán a zemi Pelištejců - ty všechny nyní spadaly pod vládu jediného svrchovaného panovníka a nejvyššího boha jménem Ahura-Mazda, bůh pravdy a světla.
Ve starověké Persii byl zpodobován jako vousaté božstvo (Obr. 5a), které se projíždí po nebesích v okřídleném kotouči - velice podobně jako zobrazovali Asyřané svého nejvyššího boha Aššura (Obr. 5b).
Když Kýros v roce 529 př. Kr. zemřel, jediný nezávislý stát se svými vlastními bohy byl Egypt. Kýrův syn a nástupce Kambýses o čtyři roky později vedl svou armádu po pobřeží Středozemního moře na Sinajském poloostrově a u Pelusia porazil Egypťany. Několik měsíců nato vstoupil do Memfisu, královského hlavního města, a prohlásil se za faraóna.
Přestože Kambýses zvítězil, pečlivě se ve svých nápisech v Egyptě vyhýbá obvyklé úvodní formulaci: „Velký bůh Ahura-Mazda mě vybral." Dobře si uvědomoval, že Egypt do sféry působnosti tohoto boha nespadá. Aby dal najevo svou úctu vůči nezávislým egyptským bohům, Kambýses padl k zemi před jejich sochami a uznal jejich nadvládu. Za to egyptští kněží legitimizovali jeho vládu nad Egyptem a udělili mu titul „potomek boha Ra".
Starověký svět byl nyní sjednocen pod jediným králem, kterého vybral „velký bůh pravdy a světla", a kterého bohové Egypta přijali. Lidé ani bohové tedy neměli žádný důvod, aby proti sobě válčili. Dokonalý mír na zemi!
Jenže mír dlouho nevydržel. Na druhém břehu Středozemního moře stále více rostlo bohatství, síla i ambice Řeků. Malá Asie, Egejské moře i východní pobřeží Středozemního moře se stávaly svědky stále častějších konfliktů - lokálních i mezinárodních. V roce 490 př. Kr. se Dáreios I. pokusil o invazi do Řecka, ale byl poražen v bitvě u Marathonu; devět let poté byl poražen u Salaminy Xerxes I. O sto padesát let později vyrazil z Evropy Alexandr Makedonský na velké tažení, při němž tekla lidská krev v celém tehdy známém světě až po Indii.
Jednal Alexandr také v souladu se „spolehlivým příkazem" velikých bohů? Právě naopak. Alexandr, který věřil legendě, podle níž byl potomkem jednoho egyptského boha, se nejdříve vydal do Egypta, aby si poslechl božskou věštbu, která by jeho původ potvrdila. Tato věštba ale předpověděla i jeho brzkou smrt, a od té chvíle byla Alexandrova vojenská tažení motivována touhou po objevení živé vody, které by se mohl napít a svůj osud odvrátit.
Ani jeho vítězství a krveprolévání mu nepomohla. Alexandr zemřel v rozpuku mládí. A od té doby se již žádné lidské války bohové nezúčastnili.
***
-pokračovanie-
Zecharia Sitchin
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
VÁLKY BOHŮ A LIDÍ, Vydavateľstvo: Dobra, 2001
AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese
Súvisiace:
Zecharia Sitchin
http://www.kemet.sk/rubrika/zecharia-sitchin
