OBDOBIA

PREDYNASTICKÉ OBDOBIE (pred rokom 3150 pr.Kr.)
Doba Bohov (49330-14175/9500 pr.Kr.) | Doba Polobohov (14175-3150 pr.Kr.)
RANODYNASTICKÉ OBDOBIE - ARCHAICKÁ DOBA (3150-2700 pr.Kr.)
1. dynastia (3150-2930 pr.Kr.) | 2. dynastia (2930-2700 pr.Kr.)
STARÁ RÍŠA (2700-2180 pr.Kr.)
3. dynastia (2700-2635 pr.Kr.) | 4. dynastia (2635-2510 pr.Kr.) | 5. dynastia (2510-2365 pr.Kr.) | 6. dynastia (2365-2180 pr.Kr.)
PRVÉ PRECHODNÉ OBDOBIE (2180-1994 pr.Kr.)
7. dynastia (70 dní) | 8. dynastia (2180-2170 pr.Kr.) | 9./10. dynastia (2170-2025 pr.Kr.) | 11. dynastia (2119-1994 pr.Kr.)
STREDNÁ RÍŠA (1994-1794 pr.Kr.)
12. dynastia (1994-1794 pr.Kr.)
DRUHÉ PRECHODNÉ OBDOBIE (1794-1543 pr.Kr.)
• 13. dynastia (1794-1650 pr.Kr.) | 14. dynastia (?-1650 pr.Kr.) | 15. dynastia (1650-1539 pr.Kr.) | 16. dynastia (1650-1550 pr.Kr.) | 17. dynastia (1650-1550 pr.Kr.)
NOVÁ RÍŠA (1550-1070 pr.Kr.)
18. dynastia (1550-1292 pr.Kr.) | 19. dynastia (1292-1186 pr.Kr.) | 20. dynastia (1186-1070 pr.Kr.)
TRETIE PRECHODNÉ OBDOBIE (1070-655 pr.Kr.)
21. dynastia (1070-664 pr.Kr.) | 22. dynastia (946-736 pr.Kr.) | 22. dynastia – Hornoegyptská línia (870-730 pr.Kr.) | 23. dynastia (756-712 pr.Kr.) | 24. dynastia (740-712 pr.Kr.) | 25. dynastia (746-655 pr.Kr.)
NESKORÁ DOBA (715-332 pr.Kr.)
26. dynastia (664-525 pr.Kr.) | 27. dynastia – 1. perzská nadvláda (525-401 pr.Kr.) | 28. dynastia (401-399 pr.Kr.) | 29. dynastia (399-380 pr.Kr.) | 30. dynastia (380-342 pr.Kr.) | 31. dynastia – 2. perzská nadvláda (342-332 pr.Kr.)
GRÉCKORÍMSKE OBDOBIE (332 pr.Kr. až 395 po Kr.)
• 32. dynastia – Macedónska (332-304 pr.Kr.) | 33. dynastia – Ptolemaiovská (304-30 pr.Kr.) | 34. dynastia – Rímska (30 pr.Kr.-395)
▲ BYZANTSKÁ DOBA AŽ PO SÚČASNOSŤ
• Východorímski a byzantskí cisári | Umajjovci | Abbásovci | Fátimovci | Ajjúbovci | Mameluci | Vládcovia Osmanskej ríše | dynastia Muhammada Alího | Prezidenti Egyptskej republiky

CHRÁMY

Zobraziť KEMET na väčšej mape

FOTO
ABYDOS | DENDERA | EDFU | LUXOR | KARNAK

Zecharia Sitchin: VÁLKY BOHŮ A LIDÍ V.


Dávno předtím, než člověk válčil s člověkem, bojovali mezi sebou bohové. A tak války člověka vskutku započaly jako války bohů. A války bohů, kteří se chtěli zmocnit naší Země, započaly už předtím na jejich vlastní planetě. Tak se stalo, že první lidská civilizace padla za oběť nukleární zkáze. To je skutečnost a ne výmysl; všechno to bylo dávno sepsáno v kronikách Země.

 

Neuvěřitelné důkazy o mimozemských válečnících, kteří zničili dávné civilizace

2. kapitola ZÁPAS HÓRA A SUTECHA (pokračovanie)

Je potvrzeno, že nápis na chrámových stěnách v Edfu je kopie textu, který egyptští písaři znali ze starších zdroju kdy a kym byl však původní text vypracován, není známo. Badatelé, kteří se nápisem zabývali, dospěli k názoru, že přesné zeměpisné i jiné údaje naznačují (opět citujme E. A. Wallise Budge), „že se nejedná o čistě mytologické události; a je téměř jisté, že triumfální postup připisovaný Hor-Behutetovi (Hórovi z Edfu) je založen na úspěších některého vítězného útočníka, který se usadil v dávných časech v Edfu".

Podobně jako ostatní egyptské historické texty, i tento začíná datem: „V roce 363." Takováto data vždy označují rok vlády faraóna, za něhož k dané události došlo: každý faraón panoval první rok, druhý rok a tak dále. Zkoumaný text se však nezabývá otázkami králů, ale týká se záležitostí bohů - konkrétně války mezi bohy. Pojednává tedy o událostech, které se odehrály „v roce 363" za vlády určitých bohů a přenáší nás zpět do doby, kdy v Egyptě nevládli lidé, nýbrž bohové.

O tom, že taková doba existovala, nás egyptská tradice nenechává na pochybách. Řecký historik Hérodotos (v 5. stol. př. Kr.) získal za své dlouhé návštěvy Egypta od kněží informace o dynastiích faraónů a o jejich vládě. „Kněží," píše, „mi řekli, že prvním králem Egypta byl Mén který vystavěl hráz, která chrání Memfis před rozvodněným Nilem", také koryto řeky odklonil a rozšířil město na takto získané půdě. „Kromě těchto činů, jak mi řekli kně-ží, postavil i chrám boha Vulkána, který stojí uvnitř města, je to obrovská stavba, velmi zaznamenání hodná.

Jindy mi předčítali z papyru jména 330 panovníků, kteří ho na trůně vystřídali. Z tohoto počtu následovníků bylo osmnáct etiopských králů a jedna místní královna; všichni ostatní však byli králové a Egypťané."

Kněží potom Hérodotovi ukázali řady soch, znázorňujících tyto faraóny, a vyprávěli mu různé podrobnosti, týkající se těchto králů i jejich nároků na božský původ.

„Bytosti zpodobené těmito sochami měly k bohům opravdu velmi daleko," poznamenává Hérodotos, „i když" pokračuje:

V předešlých dobách tomu bylo jinak: Tehdy v Egyptě vládli bohové, kteří žili na zemi s lidmi, a jeden z nich byl vždycky nejvyšší.
Posledním z nich byl Hór, syn Osiridův, kterého Řekové nazývají Apollo. Sesadil Tyfona a vládl v Egyptě jako poslední bůh-král.

Ve své knize "Proti Apionovi" uvádí dějepisec Josef Flavius jako jeden ze svých pramenů k historii Egypta spisy jistého egyptského kněze jménem Manehto (Mane-thoh). Tyto spisy se nikdy nenašly; avšak pochybnosti o existenci tohoto kněze byly rozptýleny, když se ukázalo, že z jeho spisů vychází i několik prací pozdějších řeckých dejepisců. Nyní s určitostí můžeme tvrdit, že Manehto (jeho jméno zapsané hieroglyfy znamená „dar Thovtův") byl ve skutečnosti velekněz a velký učenec, který sepsal historii Egypta v několika svazcích na rozkaz krále Ptolemaia Philadelpha kolem roku 270 př. Kr. Originál rukopisu byl uložen ve velké alexandrijské knihovně, kde však propadl skáze společně s četnými dalšími dokumenty nedozírné ceny, když budovu i s jejím obsahem vypálili v roce 642 po Kr. muslimští nájezdníci.

Manehto je první známý historik, který rozdělil egyptské panovníky do dynastií - kterážto praxe se udržela dodnes. Jeho seznam králů - se jmény, dobou panování, pořadí nástupníků a některé další informace - se dochovaly hlavně zásluhou spisů Julia Africana a Eusebia z Caesareje (ve 3. a 4 století po Kr.) Tyto a další verze založené na Manehtovi se se shodují v tom, že na jeho seznamu panovníků je uveden jako první vladař první dynastie faraónů král Meni (řecky Menes) - tentýž král, o nčmž podává zprávu Hérodotos, kterou sestavil na základe svých vlastních výzkumů v Egyptě.

Tato skutečnost byla od té doby potvrzena moderními objevy, jako je např. Tabulka z Abydu (Obr. 7), na níž faraon Seti I., doprovázen svým synem Ramessem II., vypočítává jména svých pětasedmdesáti předchůdců. První zaznamenané jméno je Mena.

Jestliže se Hérodotos nemýlí, pokud jde o dynastie egyptských faraónů, nemůže mít pravdu, i když hovoří o „předešlých dobách", kdy „v Egyptě vládli bohové"?

Zjišťujeme, že Manehto s Hérodotem souhlasil i v tomto bodě. Před dynastiemi faraónů, píše, byly čtyři jiné dynastie - dvě dynastie bohů, jedna polobohů a jedna přechodná. Nejprve, píše, vládlo nad Egyptem sedm velkých bohů po dobu celkem 12300 let:

 

 

Druhá dynastie bohů, píše Manehto, se skládala z dvanácti božských vládců, z nichž první byl bůh Thovt; vládli 1570 let. Celkem vládlo devatenáct bohů 13870 let. Potom následovala dynastie třiceti polobohů, kteří vládli 3650 let; celkem bylo v Egyptě čtyřicet devět božských a polobožských panovníků, kteří vládli celkem 17520 let. Po následujících 350 let nebyl v celém Egyptě žádný panovník; byla to doba chaosu, po niž se vystřídalo na trůně ve měste This deset lidských vladařů. Teprve poté ustavil Meni první lidskou dynastii faraónů a vystavěl nové hlavní město věnované bohu Ptahovi - to je ten Hérodotův „Vulkán".

 

 

Půl druhého století archeologických výzkumů a luštění hieroglyfických nápisů vědce přesvědčilo, že dynastie faraonů v Egyptě započaly patrně kolem roku 3100 př. Kr., a to za onoho panovníka, jehož jméno hieroglyfy uvádějí jako Meni. Ten sjednotil Horní a Dolní Egypt a jako hlavní město ustanovil Meni-Nefer (Krása Menova) - řecky Memfis. Jeho nástupu na trůn sjednoceného Egypta skutečně předcházelo chaotické období rozháraného Egypta, jak o tom píše Manehto. Jeden nápis na artefaktu známém jako Palermský kámen uchovává nejméně devět archaických jmen králů, kteří nosili pouze červenou korunu Dolního Egypta a vládli před Menim. Byly nalezeny hrobky a artefakty náležející archaickým králům, kteří se jmenovali např. „Štír", Ka, Zeser, Narmer a Srna. Známý egyptolog sir Flinders Petrie ve své práci „The Royal Tombs of the First Dynasty“ i v dalších pracích prohlašuje, že tato jména odpovídají jménům, která dal Manehto ve svém seznamu deseti lidským vládcům, kteří vládli během chaotického období v Tanisu. Petrie navrhl, aby se tato skupina, která ještě předchází První dynastii, označovala jako „Dynastie 0".

Nejvýznamnější archeologický doklad, zabývající se egyptskými panovníky, tzv. Turínský papyrus, začíná dynastií bohů, a vypočítává je: Ra, Geb, Osiris, Sutech a Hór, dále Thovt, Maat a další; Hórovi připisuje dobu vlády 300 let - stejně jako Manehto. Tento papyrus, který se datuje od doby Ramesse II., po božských vladařích vypočítává třicet osm polobožských vládců: „Devatenáct pánů Bílé zdi a devatenáct ctihodných ze severu." Mezi nimi a Menim, tvrdí Turínský papyrus, vládli králové z řad lidí pod patronací samotného Hóra; jejich přídomek zněl Šemsú-Hór!

V roce 1843 se Dr. Samuel Birch, kurátor staroegyptských sbírek Britského muzea, obrátil na Královskou společnost pro literaturu se zprávou, že na tomto papyru a jeho fragmentech napočítal celkem 330 jmen - což je počet, „který se shoduje s 330 králi, jež uvádí Hérodotos".

I když se dnes egyptologové v některých podrobnostech liší, shodují se v tom, že archeologické objevy podporují zprávy, které nám poskytli starověcí historikové, pokud jde o dynastie, započaté Menim, dále následovalo období chaosu, během něhož rozpolcenému Egyptu vládlo asi deset panovníků; a že existovalo dřívější období, kdy byl Egypt sjednocen pod vládou panovníků, jejichž jména nezněla jinak než Hór, Osiris atd. Avšak badatelé, kterým je zatěžko smířit se s myšlenkou, že tito vládcové byli „bohy", tvrdí, že to byli pouze „zbožštělí" lidé.

Chceme-li vrhnout na tuto otázku více světla, můžeme začít přímo na tom místě, které Meni vybral za hlavní město sjednoceného Egypta. Místo, kde Memfis vznikl, nebylo vůbec dílem žádné náhody; vztahovalo se k určitým událostem týkajícím se bohů. I způsob, jakým bylo město postaveno, byl symbolický; Meni je vybudoval na umělém pahorku, který vznikl odkloněním koryta Nilu v tomto místě a rozsáhlým budováním přehrad, hrází a zemních prací. Tím se snažil napodobit způsob, jakým byl vytvořen samotný Egypt.

Egypťané věřili, že „velice veliký bůh, který vystoupil za pradávných dob", dorazil na zem a zjistil, že je pokryta vodou a vrstvou bahna. Proto započal se stavbami velkých hrází a vysušováním půdy, čímž Egypt doslova vyzvedl z vod - tím se vysvětluje i přídomek Egypta - „vyvýšená země". Tento prastarý bůh se jmenoval Ptah - „Bůh nebe a země". Je považován za velkého stavitele a mistrovského tvůrce.

Věrohodnost této legendy o „vyvýšené zemi" posilují technická hlediska. Nil je poklidná a splavná řeka až po Sy-ene (Asuán); za ním, dále na jih, začíná být zrádná a tok je přehrazen několika peřejemi. Jak je Nil dnes regulován pomocí přehrad u Asuánu, stejně tomu bylo zřejmě i v prehistorickém Egyptě. Egyptská legenda vypráví, že Ptah si zvolil za svou operační základu ostrov Abú, kterému v řeckém období říkali na základě jeho tvaru Sloní; rozkládá se právě nad první nilskou peřejí u Asuánu. V textu a kresbě (Obr. 8) je Ptah, jehož symbolem byl had, vyobrazen, jak řídí z podzemní jeskyně nilské vody.

„To on ovládal vrata, která držela povodně, on zavíral v pravý čas závory." Odborným jazykem se dozvídáme, že v místě z technického hlediska nejvhodnějším Ptah vybudoval „zdvojenou jeskyni" (tj. dvě propojené nádrže), jejichž uzávěry se daly otvírat a zavírat, čímž se mohla umele regulovat hladina i průtok vody v Nilu.

Ptahovi i dalším bohům se egyptsky říkalo Ntr - „Strážce, Hlídač". Egypťané píší, že bohové přišli do Egypta z Ta-Ur, neboli „Daleké/Cizí země", kde Ur znamená jednak „prastarý", ale může to být i skutečné místní jméno - místo, které dobře známe z Mezopotámie i z biblických zpráv; staré město Ur v jižní Mezopotámii. Úžiny Rudého moře, které spojovaly Mezopotámii a Egypt, se jmenovaly Ta-Ne-ter, „Místo bohů", průchod, jímž přišli do Egypta. To, že nejstarší bohové přišli z biblických krajin Semu, je ještě dodatečné potvrzeno překvapivým faktem, že jména těchto starých bohů jsou „semitského" (akkadského) původu. Jméno Ptah, které v egyptštině nic neznamená, má v semitských jazycích význam „ten, kdo vytvořil věci vyřezáváním a otevřením".

Ve stanovený čas - podle Manehta po 9000 letech - se po Ptahovi stal vládcem Egypta Ra. Jeho jméno v egyptštině rovněž nemá žádný význam, ale protože byl Ra spojován se zářícím nebeským tělesem, badatelé usoudili, že Ra znamená „jasný" nebo „zářící". S větší jistotou můžeme tvrdit, že jeden z jeho přídomků, Tem, měl v semitských jazycích konotace „dokonalý, čistý".

 

Obr. 8

 

Egypťané věřili, že také Ra sestoupil na zem z „planety vzdálené milion let" v nebeském plavidle, jejíž horní část, zvaná Ben-Ben (pyramidový pták), byla později uchovávána ve svatostánku, který byl pro ni speciálně postaven v posvátném městě Anu (biblické Ón, známější pod svým řeckým jménem Heliopolis). Za dynastických dob konali Egypťané pouti k této svatyni, aby zhlédli Ben-Ben a další posvátné předměty, spojované s bohem Ra a nebeskými cestami bohů. Právě bohu Ra pod jménem Tem byli Izraelité donuceni postavit město, v bibli nazývané Pitom - „Brána Temova".

Jako první zapsali tradice egyptských bohů kněží z Heliopole. Také vylíčili první „společnost" bohů, jimž předsedal Ra, a která se skládala z devíti „strážců" - tj. Ra a čtyř dalších božských manželských párů. První božský pár, který nastoupil poté, co byl již Ra pobytem v Egyptě unaven, byly jeho vlastní děti: mužská polovina Šu („Sucho") a žena Tefnut („Vlhkost"); podle egyptských bájí bylo jejich hlavním úkolem pomáhat bohu Ra v dohledu nad oblohou nad Egyptem.

Šu a Tefnut se stali vzorem faraónům z řad smrtelníků v pozdějších dobách: králové si brali za manželky své nevlastní sestry. Po nich na božském trůně - jak nás informují legendy i Manehto - vládly jejich děti, opět bratr a sestra: Geb („Ten, který vrší zem") a Nut („Vysoká nebeská klenba").

Čistě mytologický přístup k egyptským příběhům o bozích - domněnka, že primitivní lidé pozorovali přírodu a jeji jevy považovali za „bohy" - vedl badatele k předpokladu, že Geb představoval Zemi v božské podobě a Nut byla zase zosobnění nebes; a tím, že Egypťané nazvali Ge-bu a Nut Otcem a Matkou bohů, kteří potom vládli nad Egyptem, vlastně věřili, že bohové se zrodili ze spojení Země a nebe. Pokud však budeme brát legendy a verše zhromážděné v Textech z pyramid a v Knize mrtvých doslovněji, uvidíme, že Geb a Nut dostali svá jména s přihlédnutím k činnostem, které se vztahovaly k periodickým objevováním ptáka Bennu, z něhož také Řekové odvodili svou legendu o Fénixovi: orlovi s rudozlatým peřím, který umíral a znovu se zjevoval v rozmezí několika tisíciletí. Právě kvůli tomuto ptákovi - jehož jméno bylo shodné se jménem nebeského člunu, v němž Ra sestoupil na Zem - podnikl Geb ty rozsáhlé zemní práce a Nut „pozvedla nebeskou klenbu". Tyto činy byly zřejmě uskutečněny (těmito bohy v „Zemi lvů"; tam právě Geb „otevřel zem pro velký kulovitý předmět, který se snesl „z nebeské klenby" a zjevil se na obzoru.

Poté, co Geb a Nut dokončili výše uvedené práce, předali přímou vládu nad Egyptem svým čtyřem dětem, které se jmenovaly: Asar (Usire - „Vševidoucí"), jemuž Řekové říkali Osiris, jeho sestra a zároveň manželka Ast, známější pod jménem Isis, dále Sutech (Sethos) a jeho ženu Neftys (Nebt-Hat, tj. „Paní domu"), sestra Isidina. Těmito bohy, kteří byli skutečnými bohy Egypta, se také egyptské báje zabývají nejvíce; ale při jejich vyobrazení (Obr. 9) Sutech (Sethos) není nikdy znázorněn jinak než ve zvířecí podobě; nikdy nemá odhalenou tvář a význam jeho jména egyptologům stále uniká, ledaže se jeho jméno shoduje se jménem třetího syna Adama a Evy (Šét), tak jak je nacházíme v bibli.

Poté, co se dva bratři oženili s vlastními sestrami, bohům vyvstal vážný problém, jak to bude s nástupnictvím. Jediné schůdné řešení spočívalo v rozdělení království: Usire (Osiris) dostal severní, nížinatou část (Dolní Egypt) a Sutech jižní, hornatou (Horní Egypt). Jak dlouho toto uspořádání vydrželo, se můžeme jen dohadovat na základě Manehtových kronik; je však jisté, že Sutech nebyl s rozdělením moci spokojen a podnikl nejeden krok, aby se zmocnil vlády nad celým Egyptem.

Badatelé dospěli k názoru, že jediným Sutechovým motivem bylo bažení po moci. Jakmile však pochopíme, jaká byla božská nástupnická pravidla, umožní nám to porozumět hlubokému dopadu, jaký tato pravidla měla na záležitosti bohů (a následně i lidských králů). Jelikož bohové (a posléze lidé) mohli mít kromě oficiální manželky ještě jednu nebo více konkubín, a navíc ještě levobočky z příležitostných milostných dobrodružství, první pravidlo nástupnictví bylo toto: dědicem trůnu se má stát prvorozený syn, narozený oficiální manželce. Pokud by tato manželka žádného syna neměla, dědicem se stává prvorozený syn kterékoli z konkubín. Avšak pokud porodila vladaři syna jeho nevlastní sestra, byť to bylo již po narození prvorozeného dědice, tento syn nahradil v nástupnickém právu prvorozeného a právoplatným dědicem se stal on.

 

Obr. 9

 

Tento zvyk byl příčinou nemalé řevnivosti a bojů mezi bohy nebes a země a - podle našeho názoru - vysvětluje Sutechův hlavní motiv. Pramenem pro tuto naši domněnku je pojednání De Iside et Osiride (O Isidě a Osiridovi) od Plútarcha, historika a životopisce z 1. století po Kr., který v sepsal pro Řeky a Římany své doby legendární historie blízkovýchodních bohů. Egyptské prameny, z nichž vycházel, byly v té době považovány za spisy samotného Thovta, který zaznamenal jakožto písař bohů pro všechny časy zprávy o jejich příhodách a činech na této zemi. „Nyní se započíná stručná historie o Isidě a Osiridovi, přičemž vše nadbytečné je vynecháno," píše Plútarchos v úvodní větě a pokračuje líčením, že bohyně Nut (kterou Rekové srovnávali se svou bohyní Réou) měla tři syny: prvorozený byl Osiris (Usire), nejmladší Sutech. Také porodila dvě dcery, které se jmenovaly Isis a Neftys. Otcem všech těchto dětí ale nebyl Geb; jeho dětmi byli pouze Neftys a Sutech. Osirida a jeho druhého bratra ve skutečnosti zplodil Ra, který se tajně vloudil ke své vnučce; Isidiným otcem byl Thovt (řecký bůh Hermes), který „byl rovněž zamilován do této bohyně", a rozličným způsobem se jí odměňoval, „aby jí splatil projevy přízně, kterou mu věnovala".

Příbuzenské a následnícke vztahy byly tedy následující: provorozený byl Osiris, a ačkoliv jeho otce nebyl Geb, jeho nárok na dědictví byl ještě větší, protože ho zplodil sám veliký Ra. Právoplatným dědicem však byl Sutech, jelikož ho tehdy vládnoucímu Gebovi porodila jeho nevlastní sestra Nut. Jako by to nestačilo, situace se ještě dále zkomplikovala soupeřením mezi dvěma bratry, kteří oba usilovali o to, aby se jejich syn stal dalším legitimním následníkem. K dosažení tohoto cíle mohla Sutechovi syna porodit pouze jeho nevlastní sestra Isis, kdežto matkou Osiridova syna se mohla stát jak Isis, tak Neftys (obě byly jeho nevlastními sestrami). Aby Osiris překazil Sutechovy naděje na to, že by se jeho potomek mohl stát vládcem Egypta, oženil se s Isidou. Sutech si tedy vzal Neftys, ale protože to byla jeho vlastní sestra, žádný z jejich potomků neměl na nástupnictví šanci.

Tak byla připravena scéna pro stále zuřivější Sutechův hněv vůči Osiridovi, který ho připravil nejen o trůn, nýbrž i jeho potomky o následnické právo. Příležitost k pomstě podle Plútarcha Sutechovi poskytla „návštěva jisté etiopské královny jménem Aso" v Egyptě. Sutech, který se tajně spikl se svými příznivci, uspořádal na její počest hostinu, na niž pozval všechny bohy. Pro uskutečnění svého tajného plánu si nechal Sutech zhotovit skvostnou truhlu, dost velkou, aby se do ní dal ukrýt Osiris: „Tuto truhlu nechal přinést do hodovní síně; poté, co se jí všichni dost naobdivovali, Sutech ji - jakoby žertem - slíbil tomu, kdo se do ní přesně vejde. Nato si všichni jeden po druhém do truhly lehali.

Jako poslední z celé společnosti se do truhly položil Osiris, načež se okamžitě seběhli všichni spiklenci, přibouchli víko, zvenčí je zatloukli hřebíky a ještě zalili roztaveným olovem." Potom odnesli truhlu, v níž byl Osiris uvězněn, na mořské pobřeží, a v místě, kde se u Tanisu Nil vlévá do Středozemního moře, ji hodili do vody.

Isis se oděla smutečním šatem, na znamení smutku si ustřihla kadeř vlasů a vydala se truhlu hledat. „Nakonec dostala jistou zprávu, že truhlu odnesly mořské vlny na pobřeží k Byblosu" (tam, kde se dnes rozkládá Libanon). Isis se zmocnila truhly s Osiridovým tělem a ukryla ji na opuštěném místě, než se jí podaří vymyslet, jak by mohla Osirida oživit. Avšak Sutech se o tom všem nějakým způsobem dozvěděl, truhlu ukradl a rozsekal Osiridovo tělo na čtrnáct kusů, které porůznu rozházel po celém Egyptě.

Znovu se Isis vydala hledat rozptýlené údy a části těla svého bratra-manžela. Některé verze tvrdí, že každý kus pohřbila na tom místě, kde je našla, a tam všude také začali místní lidé Osirida uctívat. Jiné verze říkají, že nalezené části svázala dohromady, čímž započala egyptský zvyk mumifikovat mrtvé. Všechny verze se však shodují v tom, že našla všechny části až na jednu - Osiridův falus.

Avšak než Isis tělo navždy pohřbila, podařilo se jí z něj vytáhnout Osiridovu „podstatu", sama se jeho semenem oplodnila, počala a porodila chlapce Hóra. Ukryla ho před Sutechem v nilských bažinách, zarostlých papyrem.

Dochovalo se mnoho legend, které zpracovávají následující události: legendy znovu a znovu opisované a přepisované na různé papyry, tvořící kapitoly v Knize mrtvých, nebo zpracované ve verších v Textech z pyramid. Všechny legendy dohromady odhalují veliké drama, v němž došlo k obratným machinacím v mezích zákona, k únosu ve státním zájmu, ke kouzelnému zmrtvýchvstání, homosexualitě a nakonec k velké válce - drama, v němž byl v sázce trůn nejvyšších bohů.

Jelikož všichni zřejmě uvěřili, že Osiris zahynul, aniž zanechal dědice, Sutech zvětřil svou příležitost získat legitimního dědice, pokud by se mu podařilo přinutit Isidu, aby si ho vzala za muže. Unesl ji a držel ji v zajetí tak dlouho, dokud nesvolila, avšak s pomocí boha Thovta se jí podařilo uprchnout. Verze, zaznamenaná na tzv. Metternichově stéle, která je sestavena jako příběh vyprávěný Isidinými vlastními slovy, popisuje její útěk pod pláštěm noci a dobrodružství, která ji potkala, než se dostala k bažinám, kde se skrýval Hór. Hór však umíral po uštknutí škorpionem (Obr. 10). Text naznačuje, jako by to byla slova jejího umírajícího syna, která ji podnítila k útěku. Lidé, kteří žili v bažinách, přišli na její volání, avšak pomoci jí nedokázali. Vtom se objevila pomoc z vesmírného plavidla:

Isis vykřikla k nebesům a vyslala svou prosbu ke „člunu milionu let".
A nebeský kotouč se zastavil a nepohnul se z místa, v němž se nacházel.
I sestoupil Thovt z nebes, byv obdařen kouzelnou silou, a měl velikou moc, která činí slovo skutkem. A pravil:
„Ó Isis, bohyně, ty přeslavná, která znáš umění úst; hle, dítěti Horovi se nepřihodí nic zlého, neboť jeho záchrana přichází ze člunu boha Ra.
Tohoto dne jsem přibyl v člunu nebeského kotouče z místa, kde se nalézal včera. Až nastane noc, toto světlo odežene [jed] a Hór se uzdraví. Přišel jsem z nebes, abych pro matku zachránil dítě."

 

Obr. 10

 

Vzkříšen z mrtvých Thovtovým uměním a podle některých textů i do budoucna imunní proti uštknutí díky Thovtově léčbě, Hór vyrůstal jako Neč-atef, „Mstitel svého otce". Bohové a bohyně, kteří stáli na straně Isidy, ho vycvičili ve válečných uměních a připravili ho jako božského prince, hodného nebes. Potom se jednoho dne objevil před radou bohů a vznesl nárok na Osiridův trůn.

Mnoho bohů bylo jeho zjevem překvapeno, ale sotva někdo mohl být překvapen víc než Sutech. Je otcem tohoto mladíka skutečně Osiris? Podle textu známého jako Papyrus Chestera Beattyho č. 1 Sutech navrhl, aby bohové své jednání přerušili a poskytli mu příležitost, aby mohl vzniklý problém smírně prodiskutovat se svým nečekaně objeveným synovcem. Pozval Hóra, aby s ním „strávil šťastný den" v jeho domě, a Hór pozvání přijal. Avšak Sutech neměl v úmyslu žádné smírné diskuse, nýbrž lest:

A když nastal večer, přichystali jim lože a oni na ně ulehli.
A v noci Sutech ztopořil svůj úd a vstoupil jím do Hórových beder.

Když se bohové opět sešli, Sutech požadoval, aby byl úřad vládce přiřčen jemu, neboť Hór je nezpůsobilý: ať si z Osiridova semene pochází nebo nepochází, v každém případě teď však v sobě má semeno Sutechovo, což ho nanejvýš opravňuje k tomu, aby jeho, Sutecha následoval, ale v žádném případě ho nesmí předběhnout!

Jenže teď bohům přichystal překvapení Hór. Když Sutech vylil své semeno, „já jsem je chytil do rukou," prohlásil Hór. Ráno ho ukázal matce a řekl jí, co se stalo. Isis tedy Hórovi pomohla ztopořit jeho úd a zachytila jeho semen do poháru. Potom odešla do Sutechovy zahrady a vylila Hórovo semeno na salát, který Sutech později nevědomky snědl. Takže, prohlásil Hór, „Nejenže Sutechovo semeno není ve mně, ale moje semeno je v něm. Nezpůsobilý je tedy Sutech!"

Konsternovaní bohové povolali Thovta, aby při rozhodl.
Thovt prozkoumal semeno, které Hór dal své matce, a ta je uchovala v malé nádobce; zjistil, že je to skutečně Sutechovo semeno. Potom prohlédl Sutechovo tělo a potvrdil, že se v něm opravdu nachází Horovo semeno...
Rozběsněný Sutech na pokračování diskuse nečekal. Na odchodu ještě zvolal, že jedině boj až do trpkého konce může rozhodnout tento spor.

V té době Sutech podle Manehta panoval již 350 let. Připočteme-li k tomuto číslu dobu, po niž Isis hledala třináct částí rozsekaného Osiridova těla - tedy, jak se domníváme, třináct let - zjistíme, že to skutečně bylo „v roce 363", kdy se Ra v Nůbii připojil k Hórovi, aby ho doprovázel ve válce proti „nepříteli". V knize Horus, Royal God of Egypt její autor S. B. Mercer shrnuje názory badatelů na toto téma rozhodnými slovy: „Příběh o konfliktu mezi Hórem a Sutechem je záznamem historické události."

Podle nápisů v chrámu v Edfu se první bitva, v níž se Hór přímo utkal se Sutechem, odehrála u „Jezera bohů", od té doby nazývaného „Jezerem bitvy". Hórovi se podařilo zasáhnout Sutecha svým božským kopím; když Sutech upadl, Hór se ho zmocnil a přivedl ho před boha Ra. „Jeho kopí vězelo v [Sutechově] krku a nohy toho zlosyna byly spoutány řetězem a ůsta byla zavřena po ůderu kyjem boha [Hóra]." Ra rozhodl, aby Isis a Hór naložili se Sutechem a dalšími „spiklenci", jak se jim zlíbí.

Jakmile však Hór začal pobíjet zajatce a uřezávat jim hlavy, Isidě se zželelo jejího bratra Sutecha a pustila ho na svobodu. O tom, co následovalo, se dochovaly různé verze včetně jedné, kterou známe jako Čtvrtý Sallierský papyrus; většinou se shodují v tom, že Sutechovo propuštění Hóra natolik rozzuřilo, že srazil hlavu své vlastní matce Isidě; avšak bůh Thovt jí useknutou hlavu přiložil zpátky k tělu a vzkřísil ji. (Tento incident popisuje i Plútarchos.)

Sutech se po svém útěku nejdříve ukryl v podzemním tunelu. Po odpočinku trvajícím šest dní následovala řada bitev, které se odehrály ve vzduchu. Hór se vznesl do výše ve stroji nazývaném Nar („Ohnivý sloup"), který byl vyobrazen jako podlouhlý, válcovitý člun, opatřený ploutvemi nebo krátkými křidélky. Masivní hlava nesla pár „očí", které neustále měnily barvu od modré po červenou a opět v modrou; vzadu byly vidět čáry podobné stopám z tryskového motoru (Obr. 11); zepředu z tohoto zařízení vyzařovaly jakési paprsky. (V egyptských textech, které byly všechny napsány Hórovými příznivci, se nedochoval žádný popis Sutechova létacího dopravního prostředku.)

Texty popisují bitvu, která se rozhořela doširoka dodaleka. Jako první utrpěl zásah Hór - byl zasažen šípem světla ze Sutechova létacího stroje. Nar přišel o jedno „oko" a Hór pokračoval v boji z okřídleného kotouče boha Ra.
Odtud také na Sutecha vystřelil „harpunu"; nyní byl zasažen Sutech a přišel o varlata...

W. Max Müller, který se zabýval podstatou této zbraně, ve své knize „Egyptian Mythology“ napsal, že měla „podivnou, prakticky nemožnou hlavici". V egyptských textech se jí dostalo přízviska „třicetinásobná zbraň". Na dochovaných vyobrazeních vidíme (Obr. 12 a), že „harpuna" byla skutečně složitá, rafinovaná raketa se třemi hroty: jakmile byla vystřelena první, větší šipka, uvolnila dráhu dvěma menším. Přídomek „třicetinásobná zbraň" napovídá, že šlo o něco podobného tomu, co dnes označujeme termínem raketa se sdruženou bojovou hlavicí - střela, která nese deset náloží.

 

Obr. 11

 

Jde o čirou shodu okolností, nebo spíše o to, že podobné okolnosti vyvolají podobné konotace? Společnost McDonnella Douglase ze St. Louis v Missouri pojmenovala svou nově vyvinutou řízenou podmořskou střelu Harpuna (Obr. 12 b).

Velcí bohové vyzvali protivníky, aby uzavřeli příměří, a znovu je povolali před svou radu. Podrobnosti o jejich rokování jsme posbírali z textu, zapsaného na kamenný sloup faraónem Šabakem (v 8. století př. Kr), který prohlašuje, že text je opisem jednoho velice starého koženého svitku „prožraného červy", který byl nalezen ve velkém chrámu boha Ptaha v Memfisu. Rada bohů nejprve znovu rozdělila Egypt mezi Hóra a Sutecha podle hraniční čáry z doby Osiridovy, avšak Geb po důkladnějším zvážení toto rozhodnutí zvrátil, neboť ho znepokojovala otázka následnictví: Kdo „otevře tělo" pro následující generace? Jelikož Sutech pozbyl varlat, nemůže už mít žádné potomstvo. ... A tak Geb, „pán Země, daroval Hórovi jako dědictví" celý Egypt. Sutech měl dostat nějaké území mimo Egypt; od té doby se Egypťané domnívají, že Sutech se napříště stal asijským božstvem.

Rada bohů přijala toto doporučení jednomyslně. Její poslední jednání je popsáno v Huneferském papyru:

Hór prožívá v přítomnosti božského shromáždění pocit triumfu. Dostalo se mu svrchované vlády nad světem, vládne téměř všem částem Země.
Trůn boha Geba mu byl přisouzen spolu s hodností, kterou mu udělil bůh Šu.

Tyto nároky, píše dále papyrus:

byly formálně potvrzeny ustanoveními [uloženými] v Komnatě zápisů…

 

Obr. 12

 

Zecharia Sitchin


Všetky časti nájdete na tejto adrese.

VÁLKY BOHŮ A LIDÍ, Vydavateľstvo: Dobra, 2001


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

 

Súvisiace:

Zecharia Sitchin
http://www.kemet.sk/rubrika/zecharia-sitchin

 


Štítky: