Jednou z nejstarších knih okultních a mystických na světě je t. zv. "Kniha Mrtvých", kterou dnes máme skoro celou, neboř byla sebrána z různých nápisů na stěnách hrobek, sarkofágů, rakví a pohřebních kamenů, jakož i z různých papyrusů a amuletů a pod. věcí. Tato Kniha Mrtvých, kterou Egypťané, nebo alespoň některé její kapitoly dávali do hrobů se zemřelými, měla podle jejich víry magický účinek, že totiž zajišťovala jejich mrtvým na onom světě blaho.
Překlady Knihy Mrtvých byly pořízeny z papyrusů a jiných listin, které byly nalezeny hlavně v Thébách a proto je známá jménem thébská revize Knihy Mrtvých, což znamená revizi velikého národního pohřebního díla, které si opisovali písaři pro sebe, jakož i pro egyptské krále a královny, pro prince a šlechtice, pro lidi vzdělané i prosté, pro lidi bohaté i chudé, a sice asi od r. 16000 př. Kr. do roku 900 př. Kr.
Kniha Mrtvých je doprovázena v egyptských originálech přečetnými obrazy, černými i barevnými tabulemi a vignetami, mezi něž jsou napsány hieroglifické texty. Mnoho myšlenek, jakož i náboženských názorů je vtěleno do těchto textů, které jaksi splývají se staroegyptskou civilizací a většina těchto názorů jest nesmírně zajímavá, neboť splývá s těmi, které známe z doby mnohem starší, s názory, jež existovaly v páté a šesté dynastii, okolo roku 3500 př. Kr. Ale na druhé straně jsou mnohé texty z období předfaraonského a sahají snad dále do minulosti než 6000 let př. Kr.
Kromě této thébské revize existují však ještě dvě jiné, totiž t. zv. revize heliopolská, které bylo užíváno v páté a šesté dynastii a jež je hieroglificky napsána na zdech a komorách pyramid v Sakaře. Sem také patří Kniha Mrtvých, která byla nalezena v běžných hieroglifech na rakvích dynastie jedenácté a dvanácté.
Za třetí je tu nejnovější revize, totiž saiská, která byla napsána na papyrusech a rakvích hieroglifickým písmem pozdějším, hlavně demotickým, v dynastiích XXVI. a dalších. Je to poslední tvar Knihy Mrtvých, kterého bylo užíváno v periodě Ptolomeovců.
Netřeba podotýkati, že Kniha Mrtvých neobsahuje pouze náboženské ideje starých Egypťanů, ale že je v ní uloženo velmi mnoho tajného, čili esoterického učení egyptského, čili zkrátka nauk mystických. Kniha Mrtvých by se vlastně měla jmenovati Knihou Živých, neboť rituály, které s ní byly spojeny a jež byly prováděny s mrtvými, naznačují zcela nepochybně, že staří Egypťané znali naprosto přesně mystickou cestu a že pro dav musili užívati těchto zevních symbolických obřadů, při nichž se četly jisté Kapitoly z Knihy Mrtvých, poněvadž zasvěcení knězi nemohli mystéria mystická sdělovati lidu, právě tak ne, jako v našich, na př. katolických kultech, je ukryto mnoho látky esoterické, která je zastřena zevními obřady, jejichž pravého účelu a původu neznají ovšem ani dnešní knězi.
Pokud se týká autorství Knihy Mrtvých, není o něm známo nic. Celý tento nábožensko-mystický spis je patrně výsledkem mnohých a mnohých generací, neboť egyptologové se přesvědčili, že různé kapitoly pocházejí z různých dob. Pro nás je však jisto, že spisovatelé a zakladatelé tohoto díla byli dojista adepty vysoko zasvěcenými, tak vysoko, že dnešní naše pojmy jsou příliš chabé a zatemnělé, abychom mohli pochopiti vznešenost oněch zasvěcenců, kteří buď psali nebo dali podnět k napsání Knihy Mrtvých.
Nejprve se musíme trochu poohlédnouti po nejstarších náboženských textech starých Egypťanů, abychom podali čtenářům alespoň v obrysech jejich víru a jejich náboženské představy.
Předním bohem egyptským jest Osiris, bůh soudu, bůh z mrtvýchvstání a nesmrtelnosti. Je velmi zajímavo, že v nejstarších náboženských textech jejich pisatel vždycky přijímá totožnost zemřelého s Osirisem a v poslednějších dobách jest zemřelý jmenován jménem tohoto boha. Osiris jako sluneční bůh jest totéž jako Ježíš Kristus, a proto také jako mystikové říkáme svému božskému Já Ježíš Kristus, tak jako to činili Egypťané, když zemřelého jmenovali Osirisem.
Stejná myšlenka byla vyjádřena také všemi podrobnostmi pohřebních obřadů egyptských, kdy přátelé a příbuzní zemřelého napodobovali obřady, které podle tradice se děly s bohem, věříce, že tím jedině může zemřelému být poskytnut věčný život a věčná blaženost.
Historie Osiridova je zahalena v mlhách dávnověku. Nikdo neví, kdy a jak se započal kult tohoto boha, ale bezpochyby, že byl přinesen od adeptů z Atlantidy, neboť, jak víme, byl Egypt vlastně kolonií čili osadou Atlantovců, do které se obyvatelé nešťastného kontinentu přestěhovali, totiž ti, kteří věřili svým duchovním vůdcům. Druhou kolonií Atlantovců byla střední Amerika a staří tamní národové, Mayové a Quičové nám právě tak jako Egypťané zachovali mnoho zbytků ze ztracené kultury Atlantovců.
Na neštěstí staří Egypťané ve svých písemných památkách nám nikde nezůstavili ani stopy po svých teoriích o tomto bohu, takže snad nikdy se hmotným způsobem nedozvíme nic bližšího o jeho historii. Je však zcela jisto, že i v nejstarších dynastických dobách egyptských byly příběhy boha Osirida legendární a musily již tehdy býti velmi staré.
Texty Knihy Mrtvých naznačují zcela jasně, že Osiris zaujímal přední místo v okruhu bohů mrtvých — vlastně bohů živých — a tato základní myšlenka převládá ve všech textech až do prvních století křesťanských. Všeobecně se věřilo, že Osiris byl božského původu, že žil na zemi ve hmotném těle (jako Kristus), že byl zrádně zavražděn a rozřezán na kusy, že jeho sestra Isis sebrala jeho údy a že pomocí magických slov, kterým ji naučil bůh Thoth, jeho tělo zcelila, a že bůh zase oživl, že se stal nesmrtelným, načež vstoupil do podsvětí, kde se stal soudcem a králem mrtvých. Kdo je nepředpojatý, vidí v této legendě mystické pochody, které jsou nám naznačeny také naším Spasitelem. Není třeba, abych zde uváděl nějakých vztahů mezi oběma bohy. Ve skutečnosti je to jedno a totéž božstvo, které vstoupilo na svět, aby bylo usmrceno a pak bylo vzkříšeno z mrtvých.
Ze všeho toho vidíme, že původní mysterium Osiridovo bylo pro lid proměněno v zevní obřady a tak se stalo, že lid byl přesvědčen, že když budou s mrtvým provedeny jisté ceremonie, dosáhne duše mrtvého nesmrtelnosti a věčné blaženosti, tedy právě tak, jako se děje za dnešních dnů s každým zemřelým křesťanem. Ve skutečnosti je ovšem věc jiná, neboť obřady ony jsou jen zevní formou, jejíž vnitřní jádro je mystické, které je nutno každému osobně prožít.
Velmi zajímavé je rozdělení principů člověku podle názorů starých Egypťanů. Jak víme, dělí okultní nauky člověka na sedm principů, z nichž spodní čtyři jsou smrtelné, kdežto vrchní tři, které nazývá souhrnně Paracelsus "pátou třeští", jsou nesmrtelné. Egypťané měli těchto principů devět, ale podle popisů Egyptologů poznáváme v nich zase jen našich sedm principů, při čemž dva další jsou vlastně jenom mystickými silami, čili vlastnostmi duše.
Karel Weinfurter
-pokračovanie-
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Vybráno z Revue PSYCHÉ, K. Weinfurter: Egyptská Kniha Mrtvých, Praha 1930
Súvisiace:
“Nejah mi už sice jednou vykládal, co to ´ka´ vlastně je, ale já jsem tomu moc nerozuměla, a tak mi to tatínek vysvětlil.”
http://www.kemet.sk/clanok/joan-grantova-okridleny-faraon-iv“Ba je esencia, živá večne, Ka je Tieň, ktorý človek pozná ako život. Ba nepríde, kým Ka je inkarnovaný.”
http://www.kemet.sk/clanok/smaragdova-doska-xiv-dodatkovaBa
http://www.kemet.sk/stitok/baKa
http://www.kemet.sk/stitok/kaRa: Púť Slnečného boha
http://www.kemet.sk/clanok/ra-put-slnecneho-boha